Vyrostla jsem v Liberci, kde jsem to jako dítě milovala. Když jsem se v osmnácti letech rozhodovala, co bych chtěla dál dělat, líbila se mi představa studií v Praze.

Z rodného města jsem odjížděla nerada, ale přesto jsem byla celá natěšená. Rodiče byli pyšní. Když nastal můj důležitý den, odvezl mě tatínek na autobus, a než jsem nastoupila, strčil mi do rukou krabici máminých koláčů a políbil mě na tvář.

Život na koleji

Autobus zastavil a já vystoupila na nádraží kousek od centra Prahy. Můj pravý život zrovna začal. První zastávka byla fakulta, kam jsem si šla vyzvednout rozvrh. Poté jsem zamířila na kolej, kde jsem si chtěla uložit všechny své věci.

Ubytování nebylo žádná sláva, ale já nebyla náročná. Bohatě mi stačila jedna postel, pár šuplíků a titěrná koupelna. Když jsem vybalovala, přišla spolubydlící. Představila se jako Markéta a hned mi začala vykládat o svém soukromém životě. Po týdnu jsme spolu zašly na oběd a postupem času se spřátelily.

Vzkaz na nástěnce

Asi po půl roce jsem měla konečně trochu času, abych zjistila i zajímavější věci. Třeba že každé pondělí chodí do jídelny nádherný svalnatý kluk, který si vždy objedná řízek s kaší. Nebo že mu nejvíce sluší červená. A taky že si mě nikdy ani nevšiml.

Jednoho dne jsem odešla z oběda dřív, a když jsem míjela nástěnku, na které většinou visely inzeráty a výsledky zkoušek, zastavila jsem se. Tentokrát tam byl totiž vzkaz, který se zásadně lišil od všech ostatních.

Byla jsem jako opařená

„Ahoj, neznámá. Každý týden tě vídám v jídelně, ale ještě nikdy jsem nesebral dostatek odvahy, abych tě oslovil. Teď v pondělí jsi na sobě měla modrou halenku a černé džíny. Rád bych tě pozval na schůzku. V sobotu v 15:00 budu čekat před budovou fakulty.

Moc bych si přál, abys přišla. Honza.“ Zůstala jsem stát jako opařená. Ta dívka jsem byla já! V sobotu ráno jsem vstala a cítila narůstající nervozitu. V půl třetí jsem vyrazila ke škole.

Podlomila se mi kolena a v duchu jsem jásala nadšením, když jsem ho uviděla, jak tam na mě čeká.

Naše první schůzka

Den jsme strávili v parku, kde jsme se procházeli a povídali si. Dozvěděla jsem se, že rád hraje florbal a také že závodně vesluje. Od té doby jsme se začali vídat pravidelně.

Jednou večer se zastavil u nás na koleji, jestli bych nechtěla jít na chvíli na procházku.

Ten večer mě poprvé políbil. Tak nádherný a nekonečný polibek jsem ještě nikdy předtím nezažila. Markéta mé nadšení však nesdílela. „Stejně mi přijde jako floutek,“ rýpala do mě a já nechápala, co se jí najednou stalo. Vždyť jsme byly kamarádky a tohle si přátelé přece nedělají.

Závistivá spolubydlící

Po pár dnech jsem to vyprávěla Honzovi. „Jo, Markéta. Taková ona je, když nedostane, co chce.“ „Co tím chceš říct?“ opáčila jsem. „To je jedno. Na tom nezáleží,“ snažil se to zamluvit. „Něco jsi tím asi myslel. Pověz mi pravdu!“

„No dobře, ale nebudeš se kvůli tomu zlobit, že ne? S Markétou se totiž znám už dlouho. Před pár měsíci se mi svěřila, že se jí líbím a že by se mnou chtěla trávit čas. Jenže já to necítil jako ona, na rovinu jsem jí řekl, že k ničemu nikdy nedojde. To ji nejspíš naštvalo a teď se snaží zkazit náš vztah.“

Ukázala pravou tvář

Byla jsem v šoku. Proč mi nikdy neřekla, že se s Honzou zná? Rozhodla jsem se, že to nenechám jen tak a s Markétou si to vyříkám. Když jsem přišla večer na pokoj, seděla na posteli a četla knížku. Uhodila jsem na ni a řekla jí, že znám pravdu.

„Ty naděláš! Jsem snad povinna ti říkat o všech svých známých? Nemám ti napsat seznam?“ Čekala jsem pokoru, ale místo toho přede mnou stála sebevědomá dívka, kterou jsem neznala. „Jak chceš, dneska spím jinde!“ Vzala jsem si pár věcí a vyběhla z místnosti.

Naše láska pokračovala

Nohy mě nesly za Honzou, který mě u sebe nechal přespat. Byla to nádherná noc, a kdyby Markéta věděla, že se stala vlastně díky ní, pukla by vzteky. Další den jsem si zařídila přestěhování k jiné spolubydlící.

S Markétou jsme se přestaly zdravit, dokonce jsme se na sebe přestaly i dívat. Ale já byla vlastně šťastná.

Za pár let jsem úspěšně ukončila školu, získala diplom a nastoupila do zaměstnání. S Honzou jsme byli pořád stejně zamilovaní a plánovali společnou budoucnost, která přišla záhy. V pětadvaceti letech jsem otěhotněla a za necelý rok se nám narodila holčička. Když byly malé tři roky, narodil se nám ještě kluk.

Máme šťastný život

Za život nás potkala spousta ran a starostí, ale vždy jsme drželi při sobě jako rodina. Teď už jsme v důchodu, naše děti jsou dospělé a obě přivedly na svět naše vnoučátka, která nám dělají jen radost.

S Honzou jsme se odstěhovali do Liberce, zpátky do mého domova, a jsme tu šťastní. Občas se vypravíme do Prahy a projdeme si naše místa, která jsou protkána vzpomínkami. A abych řekla pravdu, na Markétu si ani nevzpomeneme.

Aneta L. (68), Liberec