Modlila jsem se za matčinu duši, když se náhle ozval její hlas. Prosila mě o jediné: abych se usmířila s mladší sestrou.

S mou mladší sestrou Erikou jsem nemluvila posledních téměř dvacet let. Kdysi jsme se hrozně pohádaly, řekla jsem jí, že už ji nechci nikdy v životě vidět.

Zpřetrhaly jsme všechny kontakty

Udělala jsem tehdy za svým dosavadním životem tlustou čáru a odjela jsem na Slovensko, kde jsem začala nový život. Teprve až smutná událost v podobě maminčiny smrti nás dala se sestrou znovu dohromady.

Před více než dvaceti lety jsem se rozkmotřila s mojí o čtyři roky mladší sestrou Erikou. Poté jsem se odstěhovala z České republiky a celá léta jsem ji neviděla. Ani jsme si za tu dobu nezavolaly, ani nenapsaly. Veškeré naše kontakty zkrátka vymizely.

Když mi pak jednoho dne přišlo oznámení, že naše maminka zemřela, ranilo mě to, ale na pohřeb jsem přijet nemohla. Možná jsem ani nechtěla, protože bych se musela vidět s Erikou, což jsem odmítala. Stará křivda ve mně byla stále hluboce zakořeněná.

Zakořeněná žárlivost

Už od dětství mezi mnou a Erikou panovala nevraživost. Já na svou mladší sestru ve všem žárlila. Měla jsem pocit, že ji mají doma raději než mě. Všechny průšvihy jí procházely. Naši ji nikdy za nic nepotrestali. Na co si ukázala, to měla. Já si musela všechno vydřít sama.

Žádné pochvaly nebo uznání jsem se od rodičů nedočkala. Přišla jsem si méněcenná. Často jsme na sebe s Erikou „štěkaly“. Když jsme se naposledy pohádaly, řekla jsem sestře, že ji do smrti nechci vidět. Dokonce jsem bez obalu prohlásila, že ji nenávidím.

Odtrhla jsem se od rodiny

Pamatuji si, jak brečela a prosila mě, abych s ní mluvila. Mě to však nezajímalo. Proklínala jsem ji. Sama nevím, kde se ve mně tehdy vzalo tolik zloby.

Když jsme pak s přítelem dostali možnost odjet na východ Slovenska, brala jsem to jako šanci začít někde znovu. Maminka z toho byla velmi smutná.

„Neměla bys odjíždět a nechat tu po sobě tolik nenávisti,“ brečela, když jsme se loučily na parkovišti u auta. „Takhle to bude lepší, mami. Věř mi,“ chlácholila jsem ji.

I pro mě bylo těžké nechat vše za sebou, ale věřila jsem, že to je jediná možnost, jak najít samu sebe a být šťastná a spokojená.

Našla jsem své místo

Na Slovensku žijeme s mým přítelem, teď už manželem, dodnes. Jsem tu spokojená. Začala jsem s čistým štítem. Nikdo mě tu neporovnává s Erikou a jejími úspěchy. Mamince jsem často psala i volala, dokonce se za námi byla i několikrát podívat. A když to šlo, jela jsem za ní já, protože mi chyběla.

Maminčino přání

Poslední tři roky jsem se do Čech bohužel nedostala. S maminkou jsme si alespoň posílaly e-maily a volaly jsme si. Její hlas zněl jinak. Smutně a bez života. „Mami, je všechno v pořádku?“ ptala jsem se často. Měla jsem opravdu obavy.

„Jsem v pořádku. Jen mě trápí jedna věc. Moc bych si přála, abyste se s Erikou usmířily, než odejdu,“ pronesla. „Kam odejdeš? O čem to mluvíš?“ znejistěla jsem. „Umírám a moc času mi nezbývá,“ sdělila mi, jakoby nic. Nic víc mi k tomu neřekla, i když jsem se několikrát vyptávala.

Byl to její hlas!

O několik týdnů později mi přišlo oznámení, že maminka zemřela. Byla jsem v šoku. Nemohla jsem tomu uvěřit. Navíc jsem nezvládla přijet ani na matčin pohřeb. Představa, že uvidím Eriku, mě štvala.

V den matčina pohřbu jsem doma zapálila svíčku a vzpomínala na ni. Seděla jsem v obývacím pokoji a plakala.

„Budeš mi chybět, mami. Mám tě moc ráda. Děkuji ti za všechno, co jsi mi do života dala,“ pronesla jsem tiše. „Já tebe taky, dcerunko moje. Mám ale ještě jedno přání, než překročím na druhý břeh,“ ozvalo se pokojem.

Trvala na svém

Hrklo ve mně. „Mami?“ stoupla jsem si a rozhlížela se po místnosti. Po zádech mi běhal mráz. Náhle jsem ucítila závan vzduchu. „Co mám udělat?“ zeptala jsem se. „Usmiřte se s Erikou. Je to hodná holka. Vždycky chtěla být jako ty. Jsi její vzor.

Moc tě prosím,“ zaznělo. „To nikdy!“ bouchla jsem do stolu.

„Je to moje poslední přání,“ ozval se matčin hlas a plamen svíčky začal zuřivě plápolat. Vzteky jsem ji sfoukla a přemýšlela o tom, co se právě stalo. „Buď ze samé ztráty blouzním, nebo to byla vážně maminka,“ mumlala jsem.

Nakonec jsme se usmířily

Přemýšlela jsem o tom celou noc. Nakonec jsem se rozhodla, že maminku vyslyším, a druhý den jsem zavolala Erice. Ani neskrývala radost nad tím, že jí volám. Doslova brečela štěstím. Jakmile to šlo, odjela jsem do Čech za ní.

Společně jsme zašly za maminkou na hřbitov a rozloučily se. Sice už nemohu dohnat ztracené roky, po které jsem se na sestru zlobila, ale mohu usínat s pocitem, že jsem mamince vyplnila její poslední přání. S Erikou jsme k sobě nakonec našly cestu a nyní jsme jako kamarádky.

Zdena R. (50), Bratislava