I ta naše, starší generace, má svoje sny. Já, ač mi táhlo na sedmdesátku, toužila po svém spolužákovi ze základní školy. Doufala jsem, že není pozdě!

Už na základní škole se mi moc líbil. Vytáhlý kluk, na nose pihy a vlasy delší, než bylo tehdejším učitelům milé. Za svůj účes dokonce dostal ředitelskou důtku! V mých pubertálních očích byl hrdina.

Byla jsem vzduch

On ale o mě ani očkem nezavadil. Taky proč. Byla jsem na svůj věk malá a neduživá. Nejmenší a nejhubenější ze třídy! Proč si to nepřiznat, že nejste ten typ, po kterém se všichni kluci ohlížejí a dělají lumpárny, aby na sebe upozornili.

Po základní škole jsme se rozešli do světa a mohli se vídat jen na nějakém tom třídním srazu. Ale buď nedorazil on, nebo já. Neviděla jsem ho dlouhých padesát let!

Líbil se mi i po tak dlouhé době

Až obrovský sraz celé školy mi dopřál ho konečně vidět. V mých očích to byl stále ten stejný kluk, co kdysi. Vytáhlý, hubený, s pihami na nose. Jen prošedivělý a vrásčitý. To mu ale nijak neubíralo z charismatického a přitažlivého vzhledu.

Ostře řezaná tvář, orlí nos a široká ramena. Nohy se mi podlamovaly, jen co jsem ho uviděla. On si mě, jako vždy, vůbec nevšímal. Já už ale nebyla ta nesmělá holka jako kdysi.

Měla jsem za sebou dvě nepovedená manželství, několik dost fyzicky náročných zaměstnání, a taky problémy s dětmi se mi bohužel nevyhnuly.

Vychovávala jsem dvě vnoučata, o která se moje vlastní dcera nedokázala, a asi ani nechtěla postarat. Měla jsem toho prostě naloženo vrchovatě, a tak mě nějaký odmítavý postoj mého celoživotního idolu nemohl příliš vychýlit!

Dal mi naději

„Ahoj, Slávku, tak jak se celé ty roky máš? Víš, že na tebe často myslím?“ oslovila jsem ho a on se k mému obrovskému údivu začervenal jako nějaký mladíček. Chvíli mu trvalo, než odpověděl, ale to, co mi řekl, mě úplně odrovnalo:

„Víš, že na tebe, Radunko, také hodně myslím? Vždycky ses mi moc líbila!“

Tak to bylo tedy překvapení. Spolkla jsem otázku, proč si mě tedy nikdy nevšiml, a kula železo, dokud bylo žhavé: „Tak to bychom se mohli někdy vidět? Co zítra?“ Opět s odpovědí váhal a potom mě nepříjemně zklamal: „No, já nemohu. Vlastně to asi nepůjde vůbec.“ Jen co tohle dořekl, otočil se a odešel.

Zůstala jsem jako opařená! „Zapít pořádně žal!“ To bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo. Usedla jsem k baru a poručila si velkého frťánka. Asi jsem byla myšlenkami úplně mimo, protože do reality mě dostal až pořádný šťouchanec loktem.

Šla jsem ho navštívit

Otočila jsem se na toho nezdvořáčka, co do mě dloubal. Byl to třídní šašek, Pavel! Přátelsky se na mě křenil a hned spustil, že mě viděl s mým miláčkem Slávkem. Že ho odjakživa miluji, bylo v naší třídě veřejným tajemstvím.

Jen on to asi nevěděl… „Tak co Slávek? Nemá na tebe čas, co?“ pokrčil rameny a odmlčel se.

Jakoby věděl něco, co bych asi neměla vědět já. Potom se ale dal do vysvětlování. Slávek se staral o svého postiženého syna a byl vytížený od rána do večera! Asi nechtěl nikoho obtěžovat. Najednou jsem vše viděla v jiném světle. Naše osudy nebyly stejné, ale v lecčems si byly podobné.

Ani on nemohl v důchodu odpočívat! Rozhodla jsem se Slávka navštívit. I se svými dvěma vnučkami. Nebylo jim ještě ani deset let. Otevřel mi v zástěře, a dokonce s vařečkou v ruce. Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála. Slávek vypadal přece tak legračně!

Rozpaky zmizely

Bez ptaní jsem vstoupila a rovnou mu řekla, že o jeho synovi vím. A také jsem mu představila vnučky! Počáteční rozpaky se pomalu měnily v zájem a porozumění. Pomohla jsem Slávkovi s vařením večeře a seznámila se s jeho synem.

Byl na vozíku, ale s pomocí otce mohl i ven na vyjížďky a sem tam i na nějaký delší výlet. Pozvala jsem oba chlapy k nám domů, na oběd a rovnou i na večeři. Začali jsme se navštěvovat pravidelně a čím dál častěji.

Půl století zpoždění

Vzájemná náklonnost nakonec přerostla v lásku. Přestože jsem nikdy nepřestala doufat v lásku, moc jsem nevěřila, že se něco tak nádherného a vzácného může stát po takových letech. Svého prince ze základní školy jsem si nakonec vzala za muže.

Na svoje sedmdesátiny! Na svatbu jsme pozvali všechny bývalé spolužáky. Konečně jsme měli sraz, který stál za to!

Radka S. (71), Plzeň