Byla jsem vychována v duchu toho, že chlapa si ženská udrží jedině tím, když bude dobrá kuchařka. Dnes už to ale není pravda.

Dobré jídlo bylo podle mé maminky i babičky ta nejlepší zbraň proti sokyním. Byla to taková naše rodinná tradice – nevěry manželů zamést pod sukni a udržet manželství za každou cenu. I když si manžel odběhl za nějakým flirtem, zase se prý pokorně vrátil.

Ženy v našem rodě svým manželům tolerovaly hodně, velkoryse odpustily a vždycky dokázaly udržet manželství. O strýci Jankovi, který vzal pratetě Blaženě dráhu k jisté prvorepublikové herečce, se mi nikdo dlouho nezmínil.

I když to tehdy s herečkou nedopadlo, strýc se k rodině už nevrátil, vypravil se za velkou louži. Když se příběh o strýčkovi z Ameriky vyzradil, bylo mi řečeno, že každá rodina má svou černou ovci.

Utekl za fiflenou

Prvnímu manželovi Standovi jsem vyvařovala, jak nejlépe jsem uměla. Byl to fešák, schopný chlap, který se vypracoval na náměstka ředitele místního podniku. Když se nám narodila Josefínka, byl stále na prvním místě. Byl to on, kdo dostal první na stůl jídlo – a pak teprve dítě.

S úctou jsem se před ním klaněla a snažila se, aby měl maximální komfort. Já jsem jedla vestoje u plotny, protože mi na nějaké stolování nezbyl čas. Vlastně mi nezbyl ani na to vypít si v klidu kafe.

Tak jsem se snažila, abych svému muži nezavdala záminku k tomu, aby se rozhlížel jinde.

Přesto přišla Marcelka. Kadeřnice. Každý den načesaná, upravená, nehty pěstěné. Když se k ní odstěhoval, říkala jsem si, že ho prázdný žaludek přivede zpátky. Uběhl měsíc, dva, půl roku – a Standa podal žádost o rozvod.

Se mnou si neužije

Trvalo mi dva roky, než jsem si našla Vaška. Na rozdíl od Standy to nebyl žádný krasavec a neměl ani maturitu. Byl to úplně obyčejný chlap neustále v montérkách. Musela jsem ze svých nároků slevit. Už jsem si nemohla vybírat, říkala jsem si.

Že to táhne s barmankou Evou si vrabci na střeše štěbetali, jen já se to dozvěděla jako poslední. Se slzami v očích a hlavou sklopenou jsem prosila, aby zůstal. Vždyť ho s dcerou milujeme! Dočkala jsem se ale jen pohrdání.

„Umíš sice dobře vařit, ale s Evou si víc užiju,“ loučil se se mnou Václav a zmizel mi v temné noci.

Dcery už neobětuji!

Pak přišli ještě tři – Tomáš, Petr a Mireček. Ti první to vzali zkratkou, odešli ode mě do půl roku, Mireček vydržel čtyři roky a narodila se nám Janička. Pak si ho vyhlédla učitelka z naší školy.

Vařit neuměla vůbec, doma se s úklidem nepřetrhla, zato psala básně. Mireček vařil doma sám, prý ho to začalo bavit.

Byla o rok starší než já a měla tři děti. Jak se to mohlo stát? Změnili se snad muži? Přestala jsem svým dcerám dávat rady, kterými mě krmily moje matka a babička. Vedla jsem je k tomu, abych z nich vychovala sebevědomé, vzdělané ženy. A s potěšením vidím na jejich životě, že to bylo dobře.

Růžena (71), Prostějov