Odpustila jsem tátovi, že ode mě a od mámy odešel. Ale dodnes mu zazlívám, že se dobrovolně ničil.

Na tu oslavu jsme šly nerady. Chybět tam by ale bylo ještě horší. Táta slavil pětašedesáté narozeniny. „Tvůj otec,“ řekla mi tehdy máma „se dobrovolně zabíjí. I kdybychom před ním klečely, nebude to nic platné.“ Do očí se mi nahrnuly slzy.

Přece musí existovat způsob, jak tátu přesvědčit, aby dostal rozum. Pro mě zůstal tím nejbáječnějším chlapem pod sluncem, přestože se s mámou rozvedli a přestože dělal hlouposti. „Promluvím s ním,“ slíbila jsem. Hořce se zasmála a zasyčela: „Říkám ti, bude to k ničemu.“

Už když jsme vstoupili do salonku, kde se oslava konala, poklesla jsem na duchu. Táta si oblékl kvádro, které se lesklo, myslím že takové obleky nosívají cirkusáci anebo kabaretiéři. Seděl v čele stolu, ta ženská samozřejmě vedle něj.

Něco bláznivého

Našel si přítelkyni, která byla o rok mladší než já, mnohem praštěnější a nesrovnatelně atraktivnější. Oblékla si červené minišaty, přiléhaly jako druhá kůže, a černé síťované punčocháče. Zrovna něco hlasitě vyprávěla a nebylo to nic, co by se nám s mámou líbilo.

„Slavíme už nejmíň týden,“ pištěla. „Šli jsme spát asi až v půl druhé, viď, miláčku? Včerejšek jsme protančili, bylo to úchvatné, a když jsme se vraceli domů přes park, povídám: Udělejme něco bláznivého. A víte, co jsme udělali?“ Nikdo to nevěděl.

„Napadlo mě vlézt do kašny. Jarda nechtěl, ale přemluvila jsem ho.

Myslím, že každý den se má udělat něco krásně bláznivého.“ Máma těžce vzdychla. Všimly jsme si, že táta pije vodku a popelník před ním přetéká nedopalky. Svíčková mi nechutnala, víno bylo kyselé, žloutkový věneček olezlý.

V jednu chvíli se táta zvedl a vyšel ven nadýchat se čerstvého vzduchu. Pospíchala jsem za ním.

Byl frajer

„Děláme si, tati, starosti o tvoje zdraví,“ řekla jsem na rovinu. „Dobře víš, že máš problémy se srdcem. A tvůj životní styl…“ Přerušil mě.

„Vy byste s mámou chtěly, abych si lehl do rakve, zkřížil ruce na prsou a čekal, až to přijde, co?“ zavrčel a zapálil si cigaretu.

„To ani ne. Jen bys měl zabrzdit,“ pípla jsem starostlivě. „A poslat k vodě tu puberťačku.“ Samolibě se usmál: „Ivetku mi všichni závidí. Ty prostě jenom žárlíš, myšáčku, uvědom si to.“ Tehdy jsem s ním mluvila naposled. O sedm týdnů později zemřel.

Ivetka si na pohřeb kupodivu neoblékla ty červené šaty, zato síťované punčocháče si vzít neopomněla. Plakala ale moc. „Tvůj táta byl frajer,“ zašeptala mi, když to skončilo, a to mě s ní smířilo navěky. Usmála jsem se na ni přes slzy.

Ivana (62), Zlínsko