Kamarádi měli pro strach uděláno a rozhodli se prozkoumat polorozbořené stavení u hřbitova. Na tu výpravu do konce života nezapomenu.
Před několika lety jsem se nechala kamarády přemluvit k noční návštěvě hřbitova a polorozpadlého domu. Šuškalo se, že v tom stavení jistý muž zabil svoji ženu kvůli nevěře a že tam dodnes straší. Když jsem tam s obavami vstoupila, zahlédla jsem tam něco děsivého, co mě pronásleduje dodnes.
Naše hnízdečko
S přítelem Vaškem jsme tehdy bydleli nedaleko hřbitova v jedné jihočeské vesnici. Byli jsme spolu tři roky a bylo to naše první společné bydlení. Nebylo to nic luxusního, ale nám to stačilo. Byli jsme rádi, že máme konečně něco vlastního a že můžeme být pořád spolu.
Oslava narozenin
Ten den jsem zrovna slavila narozeniny. O žádnou velkou oslavu jsem nestála, spíš jen o nějaké posezení s dobrými kamarády. S Vaškem jsme předem obvolali několik našich známých, kteří se u nás v den mých narozenin k večeru sešli.
Těšila jsem se na to, že prožiji příjemný večer plný zábavy, ale místo toho mě kamarádi přemluvili, abychom se vydali do polorozpadlého baráku, který stojí u hřbitovní zdi. Byl to vlastně nápad Lucky s Pavlem.
Povídačky o starém domě
Seděli jsme u dobrého jídla, popíjeli víno a vyprávěli si různé historky, když Pavel najednou začal mluvit o tom domě. „Slyšel jsem, že v něm kdysi nějaký chlap zabil manželku, protože ho podváděla. A od té doby se tam prý dějí zvláštní věci,“ rozpovídal se.
Než kdokoliv stihl zareagovat, přišla jeho přítelkyně Lucka s nápadem, že se tam půjdeme podívat. Mně se do toho tedy moc nechtělo. „Já si to nepřeju,“ oponovala jsem. „Snad se nebojíš?“ provokoval mě přítel Vašek. „Nechci tam jít. Už je venku zima a tma,“ zdůrazňovala jsem a doufala, že od toho nápadu upustí.
Chtěli zažít dobrodružství
Místo toho se ale všichni nahrnuli do chodby, a začali se oblékat. Ač nerada, držela jsem s partou a šla jsem také. „Vezmeme to přes hřbitov a zapálíme té ženě svíčku,“ navrhla Lucie. „Skvělý, ještě na hřbitov. V noci. Jsem celá žhavá,“ pronesla jsem podrážděně. „Neboj, bude sranda,“ mačkal mě k sobě Vašek.
Měla jsem zlé tušení
Když jsme vyšli ven, byla pěkná kosa. Vyrazili jsme nejprve na hřbitov. Neměla jsem z toho vůbec dobrý pocit. Po celém těle mi běhal nepříjemný mráz. Nemyslela jsem si, že je dobré dráždit duchy, a ještě lézt do polorozpadlého domu. Jenže mě nikdo neposlouchal. Všichni toužili po dobrodružství.
Chtěla jsem domů
Když jsme stáli u hrobu té ubohé ženy, dala se do mě ještě větší zima. Ostatní šli napřed a já se upřeně dívala na náhrobek. Náhle jsem zahlédla nějaký stín. Cukla jsem s sebou. „Viděli jste to?“ otázala jsem se, ale všichni už byli pryč. Celá nesvá jsem se je snažila dohonit.
Pokaždé, když jsem se otočila, zahlédla jsem u hrobu té zavražděné ženy postavu. Přemlouvala jsem ostatní, abychom se vrátili, ale měli mě za zbabělce. Přeskočili jsme hřbitovní zeď a šli do toho rozbořeného domu. Už z dálky mi naháněl strach, když jsme ale stáli u něj, mrazilo mě po celém těle.
Každý se vydal jinam
Nejdřív do domu vstoupili kluci, a pak my holky. Každý se vydal jiným směrem. Nevím proč, ale mě to táhlo do ložnice. Pomalu jsem stoupala schodištěm ke dveřím a opatrně je otevřela. Na prahu jsem zůstala stát opařená hrůzou.
Svědkem dávné vraždy
Přímo přede mnou se odehrával jakoby snový výjev. Nějaký muž v něm křičel na ženu a nadával jí, že se tahá s cizími chlapy. „Zabiju tě, děvko!“ řval na ni. Chtěla jsem něco udělat, ale nemohla jsem se ani pohnout.
Ani křičet jsem nemohla. Stála jsem tam jako zkamenělá a sledovala dávnou vraždu, která se zde odehrála. Ten muž vzal nůž a podřízl ženě hrdlo. Dlouhé minuty sípala, než zemřela.
Omdlela jsem hrůzou
Muž následně otevřel okno a vyskočil z něj. Vyděšeně jsem zalapala po dechu. Když jsem se konečně probrala z transu, rychle jsem prchala ze schodů dolů. „Musíme okamžitě pryč!“ volala jsem na ostatní. Nikde nikdo nebyl. „Kde jste všichni? Tohle není sranda! Musíme zmizet!“ křičela jsem, ale nikdo se neozýval.
Jak jsem se snažila utíkat, před domem jsem zakopla a praštila se do hlavy. Začala jsem se motat. Znovu jsem měla před očima ten výjev, v němž muž podřezává svou ženu. A pak už bylo jenom černo.
Nikomu jsem nic neřekla
Probudili mě až kamarádi. „Kde jsi byla? Nemohli jsme tě nikde najít,“ ptal se mě vystrašeně Vašek. Nedokázala jsem jim říct, co jsem viděla. Když jsem se naposledy otočila, zahlédla jsem znovu postavu toho muže, jak na mě výhružně zdvihá pěst, jako by říkal: „A už se sem nevracejte!“ Od té doby mě už ani nenapadne, abych ještě vkročila do nějakého rozpadlého domu zahaleného temnou minulostí.
Veronika M. (51), Vyškov
