O toho kluka nemůžu přijít! To jsem si uvědomila na poslední chvíli a uháněla, seč mi síly stačily, abych zachránila, co se dá.

Věděla jsem, že to musím stihnout do půlnoci, abych to byla právě já, kdo vedle něj bude stát, a kdo mu dá tu první novoroční pusu. Zasloužil si ji, víc než kdokoli jiný.

A já jsem byla tak hloupá, že jsem to vůbec neviděla. A teď jsem upalovala tou mrazivou nocí napříč naším městečkem a doufala, že máme ještě šanci na záchranu.

Na druhou kolej

S Hynkem jsme spolu chodili už od gymnázia. Oba jsme věřili, že náš vztah vydrží navždy, užívali jsme si přítomnost, plánovali budoucnost.

Naše plány se ale začaly bortit, když jsem nastoupila na vysokou školu a začala žít na koleji, zatímco on zůstal v našem rodném městě.

Až příliš jsem se tehdy nechala zlákat studentským životem. Dlouhé flámy, čundry nebo jen líné vysedávání s kamarády ze školy pro mě najednou byly důležitější než cokoli jiného.

Čím dál více jsem na víkendy odmítala jezdit domů, svůj starý život, do kterého patřil i Hynek, jsem odsunula na druhou kolej, aniž bych se starala, co tím způsobím.

„Chceš se mnou ještě vůbec být?“ zeptal se mě smutně, když jsem mu oznamovala, že ani silvestr nestrávíme spolu.

Co ho tak rozčílilo? Že jsem tři týdny nepřijela domů? Že jsem neodepsala na žádný jeho dopis? Nebo snad, že silvestr oslavím bez něj? Už snad nejsme malé děti… Byl Štědrý večer a my jsme se poprvé pohádali.

Beze slov jsme si předali dárky, a aniž bychom je rozbalili, odešli jsme každý svým směrem, a doma čekali, až se ten druhý přijde omluvit. Najednou jsem neměla ani náladu, odjet a přivítat nový rok s přáteli.

Uběhl týden, silvestr byl tu, Hynek se stále neozýval a mně se stýskalo jako nikdy. Smutně jsem prohlížela dárek, který jsem od něj dostala, byl stále nerozbalen, a tak jsem ho otevřela. Byla to obálka, která ukrývala poklad. Uvnitř byla básnička, kterou pro mě složil.

Deset, devět…

Byla o mně, byla o nás. Jak moc mě asi musí mít rád někdo, kdo napíše něco tak krásného, napadlo mě a už jsem nechtěla čekat ani minutu. Za půl hodiny bude půlnoc, snad máme ještě šanci nový rok přivítat spolu.

Uháněla jsem přímo ke kulturáku, místní omladina tu slavila silvestr a já jsem věděla, že Hynek tam nebude chybět. „Deset, devět, osm…,“ zní velkým sálem a já marně mezi přítomnými hledám ty jeho oči.

Stojí opřený o barový pult a popíjí pivo, sám. Ale ne nadlouho! Jeho už nikdy samotného nenechám, šeptám mu do ucha, když ho konečně obejmu a společně křičíme na celé kolo, „Šťastný nový rok!“ Stejně, jako už téměř čtyřicet let.

Lenka (57), Jihlavsko