Čas se zpátky vrátit bohužel nedá a já v životě udělala hodně chyb. Tou největší ale bylo, že jsem vlastně nežila podle sebe. Tedy až donedávna.
Rozhlížím se po mé vlastní zahrádce. Ano, to slovo vlastní hodně zdůrazňuji. Je mi dvaasedmdesát a toužila jsem po ní celý život. Stejně jako po opravdové a velké lásce a mnoha dalších věcech. Jenže pořád jsem musela dělat něco jiného, a hlavně pro jiné.
Ale dnes se ptám, zda jsem skutečně musela. Anebo zda to byla jen jedna velká životní chyba. Samozřejmě že nemá dnes cenu si nic vyčítat, ale za zamyšlení to stojí. Kde se to v člověku bere, že se uspokojí s tím, co dělá pro druhé, a zapomene na sebe.
Poslušná holčička
Narodila jsem se do rodiny, kde byl řád a plnění si svých povinností nade vším ostatním. Včetně lásky. Byl to prostě zákon. Mojí povinností bylo rodiče poslouchat, respektovat, nebylo ale už třeba je milovat. Úcta, poslušnost ano, lásku po mně nikdo nechtěl.
Povinností mých rodičů pak bylo mě správně vychovat, ne se se mnou mazlit. To také předurčilo můj další život. Na jejich přání jsem proto vystudovala vysokou školu a vdala se za společensky dobře postaveného a slušného člověka.
Život bez lásky
Můj život bez láskyplného objetí pokračoval i v dospělosti. Možná že jsem si tehdy dokonce nějaký čas namlouvala, že jsem do Ivana, svého muže, zamilovaná. Byl to velký sebeklam.
Ivan byl sice slušný člověk, vzdělaný, dobře situovaný, ale studený jako kus ledu.
Nic na tom nezměnily ani naše děti. Chtěla jsem jim dát co nejvíc lásky, ale moje snaha se míjela účinkem. Jakoby jim víc vyhovoval otcův chladný přístup.
Byl to blesk z čistého nebe
Po mateřské jsem nastoupila do zaměstnání, kde mě to příliš nebavilo, ale kde jsem potkala Pavla. Naše první setkání proběhlo na chodbě před mnou kanceláří. Pozdravil mě a mně vyhrkly slzy.
Nechápala jsem to. Až později mi došlo, že to byly slzy štěstí. Konečně jsem ve svém životě potkala osobu plnou emocí, lásky a pochopení. Stali se z nás přátelé, kteří byli neuvěřitelně silně naladěni na stejnou strunu.
Vím, co se sluší a patří
Naše láska, která mezi námi zcela živelně propukla, měla však jeden velký a dost podstatný háček. Oba jsme byli zadaní. A oba jsme byli také dobře vychovaní. Naše láska tak byla vlastně spíš platonická než milenecká. Nemohli jsme být spolu, ale ani bez sebe. Potřebovali jsme se vídat, držet se za ruce, povídat si, snít.
Další komplikace
Naše trápení trvalo přes deset let. Pak se Pavel, kterému konečně dospěly děti, rozvedl. Mohlo by se zdát logické, že ten samý krok udělám i já. Jenže právě v té době dostal můj otec mrtvici. Mojí povinností bylo se o něj starat.
To mi samozřejmě zabralo veškerý můj volný čas. Pavel ještě chvíli čekal. Když ale onemocněla i moje matka, neměla jsem už žádný čas na naši lásku. Nechtěla jsem Pavla dál napínat a náš vztah nevztah ukončila. Strašně jsem to obrečela, ale jinou cestu jsem tehdy neviděla.
Můj prázdný domov
Uběhlo zase několik marných, naprosto zbytečných let. Rodiče zemřeli a moje děti dospěly a odešly z domu. Možná bych měla v té chvíli pociťovat určité uspokojení. Vždyť o rodiče jsem se starala do poslední chvíle.
Děti jsem dobře vychovala a dovedla je až k tomu, že se úspěšně postavily na vlastní nohy.
Jenže já vůbec spokojená nebyla. Cítila jsem naopak naprosté prázdno, marnost a zoufalství. Žila jsem v prázdném bytě vedle manžela, se kterým jsme už sotva promluvili pár slov za týden. Jeden druhého jsme vůbec nepotřebovali. Pohromadě nás drželo jedině to, že jsme se oba báli samoty.
Tak a dost!
Můj prázdný a fádní život najednou rozčeřila nečekaná nemoc. Skončila jsem v nemocnici na přístrojích a bojovala o holý život. Takto smrti blízko jsem ještě nikdy nebyla a najednou jsem si uvědomila naplno konečnost života.
Jenže já jsem si musela přiznat, že na ten skutečný život vlastně teprve čekám, že donedávna jsem žila jen podle lidí kolem sebe a podle jejich pravidel. Tak nějak nanečisto s vidinou toho až…
A tehdy jsem si slíbila, že jestli přežiju, začnu konečně žít podle sebe a pro sebe.
Nechtěli to pochopit
Z nemocnice jsem se vrátila jako docela jiný člověk. Přestala jsem se bát žít. Znamenalo to udělat několik velice zásadních kroků. Nejprve jsem se k údivu všech, včetně manžela, rozvedla.
Pak jsem zavolala Pavlovi, který byl pořád volný, a u kávy v zahradní restauraci mu řekla, že ho stále miluji a chci s ním žít.
Věděla jsem, že mě může potkat odmítnutí, ale riskla jsem to. A vyšlo to. Pak už zbývalo jen prodat byt po rodičích a s Pavlem si vybrat malý domek se zahrádkou na vesnici.
Časem jim to dojde
Moje kroky vyvolaly mezi příbuznými i známými velký rozruch. O některé z nich jsem přišla. Také děti se na mě dost rozzlobily, že jsem „jim“ prodala byt, utratila „svoje“ našetřené peníze a opustila otce. Přestaly se mnou komunikovat.
Ale věřím, že nakonec všechno pochopí. V sedmdesáti jsem se podruhé vdala a konečně žiju svůj život.
Tereza N. (72), Znojmo