Období plné lásky a pohody mám navždy spojené s důležitými rodinnými milníky. Třeba s tím, jak jsem poprvé potkala svého muže…

Advent má v mém srdci zvláštní místo. A to nejen proto, že je všeobecně vnímán jako období lásky a pohody. Právě s láskou mám tyto dny spojené i ze zcela jiného důvodu. Pár dní před Štědrým dnem jsme se před téměř čtyřiceti lety stali poprvé rodiči.

Rok předtím jsme se ve stejných dnech stali manželi. A ani naše seznámení neproběhlo jindy, než právě v čase adventu. Můj manžel Mirek byl vlastně takovým mým předvánočním dárkem a dodnes je. Tím nejkrásnějším.

Všichni na kluziště

Chodila jsem tehdy na obchodní školu a přes týden jsem bydlela se spolužačkami na dívčím internátě. Byly jsme prima parta, sedm děvčat z pokoje č. 13. Krásné vzpomínky. To mrazivé zimní odpoledne mám dodnes v živé paměti. Vrátily jsme se ze školy, unavené, jako kdybychom právě doběhly maraton.

Stačila jsem snad jen sundat tašku z ramene, když v tom se rozlétly dveře a v nich stála poslední z nás sedmi statečných – Marta. „Na náměstí konečně postavili kluziště. Vstávejte! Musíme tam jít,“ burcovala nás a všechny tahala, div ne za nohu, ven z pokoje.

Na tradiční ledovou plochu v centru města jsme se těšily celý rok, a tak jsme společně vyrazily na náměstí.

Srazil mě k zemi

Tam už se to hemžilo stejnými nedočkavci, jakými jsme byly my. Nazuly jsme brusle a odhodlaně vstoupily na led.

Dodnes se směji tomu, jak nás během tělocviku musel pan učitel téměř prosit, abychom udělaly alespoň jeden hloupý kotoul, ale jakmile se ve městě postavilo kluziště, byly z nás rázem vrcholové sportovkyně – krasobruslařky.

Tedy, alespoň tak jsme si připadaly. Přitom jsme se spíše zuby nehty snažily udržet balanc a neskončit na zadku. Proplétaly jsme se mezi ostatními bruslaři, rodinkami s dětmi i hokejisty, kteří nás rozčilovali ze všech nejvíc.

Vždy si zabrali přinejmenším polovinu plochy a zuřivě se honili za pukem, tak tak, že někoho nesmetli.

Zrovna jsem se nad tou jejich hloupou hrou rozčilovala, a najednou se ozvalo něčí zvolání: „Pozor!“ A já jsem jak široká, tak dlouhá skončila na zemi, spolu s jedním z těch „pitomých hokejistů“. „Tys mě srazil!

Jsi normální?“ hulákala jsem jako na lesy, zatímco se ten nešťastník sbíral z ledu.

Když se postavil na nohy, podal mi ruku a já, celá rozčilená, jsem se na něj konečně podívala. Zírala jsem do těch nejhezčích očí, jaké jsem kdy viděla. „Promiň, já nechtěl. Můžu tě pozvat na čaj?“ řekl mi a zvedl mě ze země.

„Jmenuju se Mirek,“ dodal ještě a vyrazili jsme spolu k nejbližšímu stánku… Jeho omluvy se brzy změnily v komplimenty a mé bolavé koleno ve štěstí.

Alena (59), Jindřichohradecko