Odmalička jsem si přála stát se zdravotní sestrou, která pomáhá. Byla to má jediná dětská hra, do které jsem angažovala celou rodinu.
Mě škola bavila a učila jsem se dobře, takže jsem po maturitě místo našla snadno. Všechno šlo tehdy jako po másle.
Měli mě rádi
Práce se mi líbila, byť jsem dělala se starými lidmi, kde to občas bylo opravdu náročné. Ale měla jsem pocit, že to má smysl, že mě potřebují. „Jiřinko, vy jste tak hodná…“ říkávali mi a v očích se jim zračila dojemná vděčnost.
„Jiřinka, to je náš anděl,“ slýchala jsem na chodbách a vždycky mi to vykouzlilo úsměv na rtech a zahřálo mě to u srdce. Po čase jsem se rozhodla, že budu studovat, abych mohla dělat i náročnější činnosti. A právě tady začal problém.
Nikdo mě, ani když jsem úspěšně získala bakalářský titul, k ničemu stejně nepustil.
Chtěla jsem víc pomáhat
Stále na mě zbývaly jen ty podřadnější práce. Práce mi nevadila, to vůbec ne! A moje pečovatelské sklony se také nikam nevytratily, ale chtěla jsem být ještě víc prospěšná!
Jenže od toho tu byly starší sestry, které, i když třeba měly nižší vzdělání, což nikdo nebral v úvahu, stejně dál šéfovaly.
Ani platově jsem si nijak nepomohla, což mi začalo vadit hlavně ve chvíli, kdy jsem se zamilovala a plánovali jsme koupit na hypotéku byt a založit rodinu.
Méně práce, víc peněz
A tak mi došla trpělivost a já dala výpověď. „Hele, můžu ti dohodit prima místo v reklamce. Tam budeš mít peněz, o kterých se ti doteď ani nesnilo!“ nabídla mi kamarádka Míša. Dostala jsem na starost farmaceutickou oblast, v níž jsem se celkem vyznala.
Najednou jsem měla skoro třikrát větší plat, a přitom volné víkendy, večery i noci, jedním slovem nádhera!
S Markem jsme si koupili vytoužený byt a začali se těšit ze života! Mohli jsme si najednou dovolit cestovat, já se už nemusela vydávat do obchodů jen v období slev, chodili jsme na večeře a kupovali si všemožné dobrůtky. Připadala jsem si jako v jiném světě.
Peníze mě nenaplňovaly
Na růžovém obláčku jsem se vznášela asi rok. Pak na mne padl zvláštní smutek. Všechno jsem začala brát jako samozřejmost a ta všelijaká potěšení už mi vlastně ani nedělala radost. Pak si toho všiml i Marek: „Víš, že ses v poslední době skoro přestala smát?“
A měl pravdu. Přestala jsem se i těšit. Hlavně do práce. Něco mi tam chybělo. Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopila co. Až když mě kolegyně nutila překrucovat fakta ve prospěch našeho klienta, došlo mi to.
Chci být užitečná
Tahle práce vůbec není opravdová a nepřišla mi ani užitečná. Najednou jsem si uvědomila, jak moc mi chybí moji starouškové. Už mi nikdo neříkal: „Vy jste tak hodná, Jiřinko!“ Už ve mně nikdo neviděl anděla. Už jsem se nesetkávala s očima plnýma vděku.
Zjistila jsem, jak mě to táhne tam, kde budu opravdu někomu užitečná. Měla jsem pocit, jako by mi chyběla má rodina.
Můj muž mě chápal
Markovi jsem se o svých pocitech napřed bála zmínit. Řekne si, že jsem blázen, když se chci vrátit někam, kde budu mít mnohem nižší plat a přitom nesrovnatelně víc práce. Navíc, co hypotéka? Přijal to ale úplně báječně.
Nejdřív mě sice chvíli zkoušel umluvit, abychom si pořídili miminko, když mám potřebu se o někoho starat, ale dobře věděl, že se ve své současné práci začínám trápit a jen kvůli penězům ji dělat nedokážu.
Nikdy mu nepřestanu být vděčná, že mě tehdy pochopil a podpořil.
Radil mi dobře
Poskytl mi další důkaz, že je pro mě ten pravý, že je to partner na celý život. „Vrať se do té eldéenky, Jiřinko, k těm svým babkám a dědečkům,“ řekl po chvíli a jeho výraz náhle zvážněl.
„Já tě chci mít doma šťastnou, a tebe ta jejich vděčnost tak nabíjela, že jsi z ní svítila i doma. Teď nesvítíš. Tohle nechci. Tu hypotéku nějak zvládneme, prostě budeme muset trošku šetřit,“ dodal už zase vesele.
Ještě si ze mě utahoval
„Začneme tím, že půjdeš vrátit ten drahý kabát, co sis koupila.“ Když viděl můj vyděšený výraz, dodal pobaveně: „To víš, že si ho nech. To byla legrace, přece!“ Tolik se mi ulevilo. Zjistila jsem, že mám nejbáječnějšího chlapa na světě a nejbáječnější práci.
Na mé staré místo žádný velký nával nebyl, a tak jsem se mohla ihned vrátit zpět.
Jsem zase mezi svými
V reklamní agentuře mi také nebránili, došlo jim, že by to stejně nemělo smysl. Na mém starém pracovišti se navíc během mé „pauzy“ změnilo vedení a já se díky tomu dostala i k na místo vrchní sestry, a tudíž k lepšímu platu.
I když to asi většině lidí přijde nepochopitelné, ale já nikdy neměla pocit, že chodím do práce, ale vždy jsem se mezi svými staroušky cítila jako doma – jako mezi svými. Oni vždy byli, jsou a budou má velká rodina, bez které neumím žít!
Jiřina R. (58), Ústí nad Labem
