Devět let jsem chodila se ženatým mužem a věřila, že se jednou nad námi osud smiluje a budeme žít přes všechny překážky spolu. To se nepovedlo.
Velká životní chyba. Tak se bezpochyby nazývá to, co jsem udělala. Nenapravitelná životní chyba, způsobená mou beznadějnou hloupostí. Zbyly mi jen oči pro pláč. Přísahám, že to není jen povrchní fráze.
Oči mě tak pálily a bolely, že se to nedá popsat, a jednu dobu jsem už nedokázala ani brečet, nezbyly mi totiž žádné slzy.
Postávala jsem v tlustém svetru, který mi upletla babička, na balkoně, zapalovala si jednu cigaretu od druhé a koukala, jak se z nebe snášejí dešťové kapky a okolo tančí sněhové hvězdičky.
Líbilo se mi, když se rozsvítily lampy, kolem nich divoce vířil sníh s deštěm a z oken hudební školy se nesly tóny flétny doprovázené klavírem. Byly ale smutné a hned mi připomněly mou velkou životní chybu.
Už jsem nebyla schopna zůstat doma ani vteřinu. Naházela jsem do batohu pár nezbytností, nasoukala se do bundy, nasadila si beranici a zamířila na vlak. Nebyla jsem u babičky celé věky.
Vítej doma
Od nádraží jsem skoro běžela. Neviděla jsem ji nejmíň půl roku! Co když se jí přihodilo něco zlého? Psala mi daleko míň než dřív, byl to varovný signál, který jsem nevnímala, protože to pro mě bylo pohodlnější. Vždycky se ale přece těšila železnému zdraví… nebo ne?
Do zahrady jsem vletěla jako uragán, vpadla do domu čím dál chatrnějšími dveřmi, a zaúpěla. No ano, babička ležela v posteli, v kamnech vyhaslo, v místnosti tma, nemilosrdná zima a zatažené závěsy. Naštěstí otevřela oči a povídá:
„Vítej doma, andílku.“ Ten kámen, který mi spadl ze srdce, museli slyšet až v sousední vesnici.
Babička těžce vstávala a říkala, že není nemocná, jen unavená. Dobře jsem si ale všimla, že pohubla, v obličeji je celá šedivá a v očích už neplanou ty dřívější jiskřičky. „Za týden jsou Vánoce, a já pro tebe nic nemám,“ postěžovala si.
„Nic nechci, babi,“ ujistila jsem ji. „Hlavně aby bylo všechno jako dřív.“
Devět let pryč
Jenomže nebylo. Kašlala, těžce chodila, sotva popadala dech. A dokola horečně vysvětlovala, že jí nic není a za pár dní bude zase už jako rybička. „Ten tvůj tě nechal, viď?“ řekla opatrně, když postavila na stůl dvě bílé kávy a domácí povidlové koláče. Rozbrečela jsem se.
Hladila mě po vlasech a byla vděčná, že neříká: Já jsem ti to říkala! Vzpomínáš, kolikrát jsem tě před ním varovala? Přitom mi to říkala a varovala mě nejmíň tisíckrát. „Ztratila jsem devět let, babi,“ štkala jsem. „Devět let s tím zatraceným…“
A ona, která nenáviděla silné výrazy a lekla se, že se jeden z nich právě chystám použít, tiše doplnila: „Ženatým pánem.“ Položila jsem si hlavu na stůl pokrytý ubrusem s kytičkami a třešničkami a brečela jako počasí za oknem.
„Devět let nemůžeš ztratit,“ mínila babička. „Nikdo ti je nevzal. Byly tvoje, den po dni.“
To mě překvapilo. Přestala jsem vzlykat, zvedla hlavu a podívala se na ni. Usmívala se. „Přivezli uhlí,“ řekla. Pochopila jsem, že je potřeba přestat se litovat a začít tvrdě makat. Vtom můj pohled upoutal vybledlý obdélník na stěně.
Tam přece visívala moje zasklená fotka. Babička ji nejspíš chuděra nerada rozbila.
Černá od mouru
Uhlí jsem skládala málokdy. Babičce to odjakživa dělával pan Skřivánek, ten prý měl ale zrovna housera a zkoušel jako pes. Asi tak jako já při práci s uhlím. Shora na mě posměšně hleděl měsíc, musela jsem s tou lopatou vypadat fakt komicky. Několikrát jsem upadla do toho nejhoršího mouru.
Po hodině dřiny jsem se zhroutila na lavičku a zaznamenala, že jsem tak vyčerpaná, že už ani nemám chuť na cigaretu. Vyděsilo mě zavrzání zahradní branky. Řekla jsem si, že mě možná přichází zachránit starý pan Skřivánek, kterého houser zázrakem opustil.
Ale takové štěstí jsem pochopitelně neměla, nebyl to hodný děda Skřivánek, ale nějaký mladík. S údivem si mě prohlížel. Domnívám se, že jsem v té chvíli byla celá úplně černá od mouru, a ruce, v nichž jsem držela lopatu, se mi třásly.
Začít v takovém okamžiku konverzaci bylo nemožné. „Jdete na maškarní za briketu?“ zajímal se. „A za co jdete vy? Přestrojíte se za džentlmena?“ smečovala jsem. Tím byl hovor u konce.
Vzal mi lopatu a nakráčel k hromadě uhlí, aniž se namáhal sdělit mi svoje jméno.
Ztracené fotografie
„Kdo to je, babi?“ vyslýchala jsem, už umytá, převlečená a podobná bytosti z lidského rodu, s vykulenýma očima babičku. „Moc hodný kluk,“ vysvětlila. „Přistěhovali se asi před rokem.
Hodně mi pomáhá, přišlo mi to vhod, teď, když pan Skřivánek nemůže.“ Pokrčila jsem rameny: „Připadá mi nezdvořilý.“
Babička tvrdila, že se pletu a že mladík i jeho rodina jsou slušní a laskaví lidé. „Zrovna tyhle koláče mi ráno přinesl,“ ukázala na povidlovou dobrotu uprostřed stolu. To už ale mladý muž vrazil do místnosti a prohlásil:
„Jenomže slečna má radši makový, že ano?“ Zmizel do koupelny a já zachrčela: „Jak to ví?“
Babička se usmála: „Trochu mu o tobě vyprávím. Nečerti se. Jmenuje se Roman, občas se zastaví, o něčem mluvit musíme.
A on to myslím docela rád poslouchá.“ Večer jsem zjistila, že ve starém albu, které jsme si s babičkou z nostalgie prohlížely, chybí moje fotka z maturitního tabla.
„Nechceš mi to vysvětlit, babi? To už je druhá fotografie, která se záhadně ztratila.“ Znovu se usmála: „V tomhle baráku bylo vždycky v noci duchů jako máku. Asi se jim líbíš. Však jsi taky byla nejhezčí děvče ze třídy.“
Sama na světě
Umřela 23. prosince odpoledne. Zbytek dne mám jako v mlze. Strávila jsem bezesnou noc u skomírajících kamen a do Štědrého dne vstoupila s vědomím, že jsem už na světě úplně sama. Nejhorší Vánoce mého života. Kamna skoro nehořela. Tiskla jsem se k nim, zabalená do babiččina vlňáku, a zase přes slzy neviděla.
Odpoledne se mi podařilo na chvíli usnout, nebo spíš omdlít. Když jsem se probudila, svítila lampička, v kamnech praskala polena, na plotně bublal hrnec s horkou vodou a v místnosti se čile otáčel cizí chlap. Zrovna dělal čaj.
„Moc mě mrzí, že vám umřela babička,“ řekl do hukotu rozpálených kamen. Donesl mi čaj k posteli.
Vypravila jsem ze sebe poděkování. Dodal tónem, který nesnesl odporu: „Teď vstanete a půjdete se mnou. Na Štědrý večer vás tady nenechám.
To se snad ani nesmí.“ Nechala jsem se bez protestů znovu zabalit do vlňáku a odvést na konec ulice, do domku s modrými okenicemi.
Pletené rukavice
A tak jsem ke svému úžasu strávila Štědrý večer s úplně cizími lidmi. Byla jsem jako omámená a vlastně mi to ani nevadilo. Paní domu, Romanova maminka, mě bez jakéhokoli vyptávání jen pohladila po vlasech.
Romanův tatínek přikládal do kamen jako o život, že prý musím být příšerně vymrzlá.
Dostala jsem talíř horké rybí polévky, ale nedokázala jsem sníst ani lžíci. Tak mi uvařili čaj s rumem. Když se vybalovaly dárky, řekli mi, že tu Ježíšek nechal i něco pro mě – protože všechno ví, věděl i to, že se tu dnes večer ocitnu.
Dostala jsem pletené rukavice. Byly mi velké, zjevně patřily Romanovi.
Potom se hrálo na klavír, zpívaly se koledy. Seděla jsem v ušáku zabalená do deky, po tváři mi tekly slzy. Sama na světě! Ale v kuchyni u vánočního stromečku nebyla ta samota tak hrozná.
Pozdě večer mi Roman přinesl sklenici horkého punče, posadil se ke mně a tiše pravil: „Trochu mě trápí, že jsem o šest let mladší. Nevadí to?“
Cítila jsem, jak pomalu přichází milosrdný spánek, oči se mi klížily. „Tak jestli nevadí tobě, že je mi už čtyřiatřicet a neumím skládat uhlí…“ zamumlala jsem a Hypnos, bůh spánku, mě odvedl za ruku do říše nevědomí.
Michaela (59), Bruntálsko
