Můj život v důchodu jsem si představovala úplně jinak. Místo spokojeného stáří jsem ale zůstala sama, opuštěná a především hrozně nešťastná.

Prohlížím si staré fotografie a už zase pláču. Co se to jen stalo? Vše přece zpočátku vypadalo tak slibně. Když se to pak ale začalo kazit, valilo se to na mě a na ostatní jako lavina, kterou nešlo zastavit. Nechce se mi žít, ale musím.

Pořád ještě doufám, že se stane zázrak a moje dcera nebo mé dvě krásné vnučky zazvoní u mých dveří.

Naše hodná Vendulka

Dlouho jsme s manželem čekali na naše první a poslední dítě. Už jsme si říkali, že nám to asi ani nikdy nevyjde, a přemýšleli o adopci. Nakonec se nám přece jen narodila Vendulka. Krásná, roztomilá, naše sladká, malá princeznička.

Byli bychom pro ni bývali udělali cokoli i položili vlastní život. Bohužel nic z toho by nepomohlo. Naši milovanou holčičku zabila ve čtyřech letech zákeřná nemoc.

Rozhodl to manžel

Naše bolest, zoufalství a trápení bylo nekonečné. Ztrátu Vendulky nám nic nemohlo plně nahradit. Přesto manžel začal postupně hovořit o našem původním plánu. O adopci.

Nejprve jsem nechtěla o ničem slyšet, pak jsem ale přece jen přistoupila na manželovo přání, mít zase plnohodnotnou rodinu a vychovávat dítě. A tak se do našeho domu dostala malá Editka.

Plný dům smíchu

Editka byla pětiletá holčička nabitá neuvěřitelnou energií. Neustále někde běhala, bláznivě se hlasitě smála a pořád si s námi chtěla hrát. Náš domov ohromně oživila a vyhnala z něj ty nejhorší chmury.

Ale její divokosti jsem se až trochu bála. S manželem jsme ji však až obdivuhodně snadno zvládali. Měla svůj řád, dobře se učila a celkem poslouchala. Pak nás ale potkalo další neštěstí.

Neměla jsem čas

Manžel zcela nečekaně prodělal mrtvici. Přežil, ale zůstal ochrnutý na polovinu těla. Musela jsem se o něj víc starat a na Editu jsem už neměla tolik času. Doufala jsem, že to pochopí a také mi s tátou pomůže. Jenže ona právě prožívala bouřlivě pubertu a nic ji nezajímalo.

Už jsme na ni nestačili a Edita v sedmnácti odešla z domu. Nějaký čas se vůbec neozvala. Pak nám přišla oznámit, že se svým partnerem čeká dítě.

Dokud jsem toho jejího přítele neviděla, byla jsem ráda, že si našla partnera a že z ní bude, i když na můj vkus dost mladá, maminka.

Byl to darebák a násilník

Když jsem však toho chlapa uviděla na vlastní oči, přepadl mě hrozný strach. Tak nějak intuitivně. Šla z něj špatná energie, jeho zlý pohled se střetl s mým a bylo hned jasné, že z nás dvou přátelé nikdy nebudou. Ale zlé myšlenky jsem zaháněla.

Těšila jsem se na první vnouče a chtěla jsem, aby byl klid. Edita se najednou zklidnila a stala se z ní zodpovědná maminka.

První konflikty

Když se narodila Evička, byli jsme všichni nadšení. Já Editě pomáhala, jak jen mi to dovolovala moje péče o manžela. Vím, že to dceřin přítel nesl s velkou nelibostí. Zejména když jsem chodila k nim domů.

Tehdy jsem jim totiž mohla „nahlédnout do kuchyně“ a zjistit, jak to u nich doma chodí. Karel, tak se ten chlap jmenuje, byl velice autoritativní a k Editě se choval opravdu dost hrubě. A bohužel nejen to.

Utekla od něj

Brzy nato se ukázalo, že naše dcera je vystavena domácímu násilí. Karel nešel pro facku daleko a bohužel nezůstalo jen u ní. Když k nám poprvé Edita přiběhla vyděšená a zmlácená s malou uplakanou Evičkou, byli jsme s manželem v šoku.

Edita s dcerou zůstala u nás ale jen pár dní. Pak odešla zpátky s tím, že čeká další dítě.

Myslela jsem, že to neunesu

Já i manžel jsme se velice trápili, protože Edita dál žila u Karla. Když porodila další dceru Zuzanku, začala se nás stranit. Manželův zdravotní stav se zhoršil a já neměla mnoho času starat se ještě o vnučky. Editu jsem tak potkala až na pohřbu.

Hrozně se změnila. Ani se v těch posledních dnech nebyla na tátu podívat.

Byla jsem najednou sama a měla hodně času. Doufala jsem, že teď najdu útočiště u dcery, pohlídám jí děti a potěším se s nimi. Bohužel to tak nebylo. Když jsem jednou za Editou a vnučkami zašla, nepustila mě ani dál.

Obrovské zklamání

Řekla mi, že si Karel nepřeje, abych měla jakýkoli vliv na výchovu jeho dětí. A Edita prý chce mít svůj domov a svou domácnost. My s mužem jsme prý stejně vždy měli raději Vendulku a pořád ji s ní porovnávali.

Když mě prý nejvíc potřebovala, starala jsem se jen o tátu. Řekla mi toho ještě mnohem víc ošklivého, ale já už to ani neposlouchala. Stály jsme mezi dveřmi a Zuzanka s Evičkou za mnou na chodbu ani nesměly. Bylo to pro mě velké zklamání.

Jsem sama a bezmocná

Od té doby se s Editou nestýkáme. Občas hlídkuju u školy, abych své vnučky alespoň zahlédla. Rostou jako z vody, ale já nemám odvahu se k nim přiblížit. Všichni mi říkají, že mám na to právo.

Ale co když jim jejich máma s tátou napovídali o mně nějaké nesmysly a ony by se mnou ani mluvit nechtěly?

Za všechno může ten darebák. Zmanipuloval Editu, postavil ji proti mně. A teď si ji může ovládat, jak chce. A bohužel také mlátit. Kdybych to jen mohla nějak zastavit! Už na to ale nemám sílu.

Romana Z. (75), Havlíčkův Brod