Některých krásných zvyků bychom se neměli zbavovat. Přítel mě naučil každé ráno začínat písničkou.
Často se sama sebe ptám, proč nejkrásnější věci na světě trvají tak krátce. Měla jsem za sebou náročný rozvod. Ono téměř dvacet let manželství člověk jen tak ze svého života nevyškrtne.
Bylo to hodně náročné období a teprve dva roky po rozvodu jsem byla schopná znovu začít „randit“. Po několika schůzkách, z nichž některé byly vskutku kuriózní, jsem potkala Adama, u kterého jsem litovala, že jsem ho nepotkala už v mládí.
Vše pro mé štěstí
Věděla jsem, že s Adamem bych se bývala nerozvedla. Zatímco můj manžel myslel vždycky jen na sebe, což byl jeden z důvodů, proč jsme se nakonec rozešli, Adamovi na mně opravdu záleželo.
Začínalo to vždy už ráno po probuzení, které se pro mě stalo vždy krásným začátkem každého dne. Adam totiž vždycky vstával dříve než já a pravidelně si pro mě připravil nějakou krásnou písničku, kterou jsem do té doby neznala.
Každé ráno bylo výjimečné
Jeho znalosti písní byly skoro nevyčerpatelné. Pokaždé se strefil do mé nálady a do mého vkusu. Prožili jsme spolu spoustu krásných věcí, ale to ranní probouzení s písničkou pro mě bylo něčím zásadním a nezapomenutelným. Něčím jedinečným.
Byli jsme spolu s Adamem krásných šest let. Když to spočítám, tak se jednalo o více než dva tisíce písniček.
Osudový telefonát
Jsou to už dva roky, co se mi pestrobarevný život s přítelem proměnil ve smutnou prázdnotu. Jednoho dne se Adam nevrátil domů. Až pozdě večer jsem se dozvěděla, že měl smrtelnou autonehodu. Volali mi to z nemocnice – Adam mě měl uloženou v kontaktech pro případ nouze.
Tu osudnou nehodu zavinil bohužel sám, když nedal přednost v jízdě. Druhý řidič vyvázl naštěstí jen s několika zraněními, která nebyla život ohrožující. Z této kruté ztráty jsem se vzpamatovávala opravdu hodně dlouho a poté už jsem nikoho nehledala. Všechna moje rána po Adamově odchodu byla tichá – bez hudby, bez smíchu.
Na chvíli mám pocit, že je se mnou
Několikrát jsem zkusila tenhle zvyk obnovit sama, ale vždy mi to vehnalo slzy do očí. Až v poslední době jsem našla opět sílu hned po probuzení začít ráno hudbou. Tu si vždycky večer připravím.
Myslím přitom na to, jakou písničku by asi vybral Adam, a ráno mám pak na chvilku pocit, že ji opět posloucháme oba dva.
Vlastně tím opravdu získávám pocit, že je muž, kterého jsem milovala, stále se mnou – alespoň na těch pár minut, než písnička skončí. Vím moc dobře, že takto nemůžu žít pořád, ale v současné chvíli nejsem ničeho víc schopná. Mám jen naše vzpomínky a ty mi dávají sílu pokračovat dál.
Jitka A. (54), Praha
