Když mi po tolika letech začal manžel lhát, myslela jsem, že je to náš konec. Byl to ale jen začátek něčeho úžasného.
Jakmile se vám děti odstěhují, vylétnou z hnízda, je to jedna z nejtěžších chvil, kterou jako matka zažíváte. Máte-li ale vedle sebe takového muže, jakým je můj Jirka, všechno jde o tolik snáz. Když se naše dcery provdaly, začali jsme si plnit naše dávné sny.
Vzpomínám na to, jako by to bylo včera, když jsme, tehdy ještě jako sedmnáctiletí, s hlavou v oblacích přemítali o tom, co bychom chtěli v životě zažít. Jirka chtěl procestovat svět. Já jsem měla mnohem usedlejší přání. Vlastnit roubenou chaloupku u lesa, kde se bude scházet naše početná rodina a kde jednou spokojeně zestárneme.
Najednou jako vyměněný
Na svá přání jsme nezapomněli a na prahu padesátky si je začali plnit. Objevili jsme krásu tolika exotických destinací, a přitom i kouzlo manželství, které nám ani po letech nezevšednělo. Jirku jsem znala jako své boty, a i proto jsem ho tak milovala, kvůli tomu, jaký je.
Když se tedy před dvěma lety začal chovat jinak, zbystřila jsem. Hodiny trávil přikovaný k počítači, k internetu, a když mu zazvonil telefon, odcházel si vyřídit hovor do jiné místnosti, což nikdy nedělal. Po třiceti letech manželství začal mlžit, zatajovat a bohužel i lhát.
„Určitě někoho má,“ říkala kamarádka Marta, které jsem se celá uplakaná běžela svěřit. Představa, že má přede mnou tajemství můj vlastní muž, mi nedala spát. Zeptat se ho na to jsem ale nedokázala. Poslední kapkou však bylo, když se z ničeho nic vymluvil na služební cestu a na celou sobotu zmizel.
Nešťastná a ubrečená jsem na něj navečer čekala, se sbalenými kufry a odhodláním nenechat se už dál vodit za nos. Když se vrátil domů, nestačil se divit, vyrukovala jsem na něj s tolika otázkami, že jen stál jako přikovaný a ani nedutal.
Čím víc jsem se ale vztekala, tím víc se začínal usmívat, čímž mě ještě víc rozčiloval. „Pojeď se mnou, něco ti ukážu,“ řekl mi s tím svým ledovým klidem, chytil mě za ruku a vedl do auta. Vyrazili jsme ven z města a jeli asi půl hodiny, ani jeden z nás celou cestu nepromluvil.
Chystala jsem se, že mu jeho výmluvu rozhodně nespolknu a pustím se do něho. To si za rámeček nedá… Zaparkovali jsme nedaleko malebné vesničky, kde se na samotě mezi lesem a loukou vyjímala malá roubená chaloupka.
Tohle je můj velký sen!
„Tu jsem nám dnes koupil, tady spolu zestárnem,“ řekl mi jen jednu větu a já tam stála jako opařená. Za všemi jeho tajnostmi se skrýval tenhle můj vysněný ráj.
Bylo mi tak trapně, že jsem si o něm myslela jen to nejhorší a on mi přitom jen chtěl připravit takové krásné překvapení. Mé splněné přání. Chaloupku snů, kde právě teď spolu popíjíme horký čaj a užíváme si krásný podzim života.
Libuše (60), jižní Čechy
