Touha po výhře vzala zasvé, když se nám začaly hromadit v bytě nepotřebné věci. Už jsme nechtěli vyhrávat, ale nedokázali jsme přestat!

Vše začalo úplně nevinně. S manželem jsme společně, čistě z nudy, vyluštili pár křížovek a zaslali příslušné kódy do nějakého časopisu. K našemu velkému překvapení jsme vyhráli rovnou první cenu – ledničku!

Naše nadšení neznalo mezí! Manžel hned běžel do nejbližší trafiky a nakoupil snad všechny časopisy s křížovkami, co tam měli. Nastala perná práce. Vše vyluštit a poslat v daném časovém termínu! Bylo s tím dost práce, ale tušili jsme, že se to vyplatí.

Úplně jsme ztloustli

Někdy jsme si lámali nad těmi chytáky hlavu až do půlnoci. „Je to dřina,“ pochvaloval si manžel a dodal: „Stojí to za to! Máme už nejen ledničku, ale i horkovzdušnou fritézu, čokolády, žvýkačky a ty máš ten krém proti vráskám!“ Já jeho nadšení nesdílela.

Už tehdy jsem tušila, že nám tenhle nový koníček trochu roste přes hlavu. Přestali jsme chodit na naše pravidelné vycházky. Nedostatek pohybu a konzumace sladkých výher se podepsaly na našich postavách.

Ztloustli jsme a zlenivěli. „Přemku, měli bychom se sebou něco dělat. Úplně jsme se změnili. Jsme jako zhypnotizovaní“ domlouvala jsem mu, ale manžel nedbal. Nejzáhadnější bylo, že jsme vyhrávali opravdu často.

Už jsme nevěděli, co si počít s výhrami

Časem nás začal přecházet smích. Vyhráli jsme druhou pračku a nikdo ji nechtěl. Stála uprostřed pokoje a my se jí vyhýbali. Vedle ní časem přibyla další trouba a sada talířů.

Po značkové čokoládě se jen zaprášilo, ale vnoučata k nám přicházela s přísným zákazem konzumace čehokoli a my všechno sníst také nemohli.

„Je na čase přestat! Najdeme si jiného koníčka!“ apelovala jsem na manžela snad denně. „Jsem na těch výhrách závislý. Jako nějaký alkoholik nebo hráč na automatech. Ale co, buď ráda, že nejsem alkoholik,“ odbyl mě a zabořil hlavu do křížovek.

Tentokrát se hrálo o elektrokolo a já pocítila velké obavy z výhry. Na kole neseděl od mládí, a pokud vyhraje, určitě si namlátí! Přemýšlela jsem, jak tenhle kolotoč zastavit. Jsme děti štěstěny, ale nejsme z toho šťastní.

Z elektrokola jsem měla strach

Asi ani nemusím říkat, jak to dopadlo. Elektrokolo si Přemek vyzvedl na poště a domů už si to přištrádoval na něm.Musím něco vymyslet, než tohle bláznění špatně skončí,“ rozhodla jsem se a o radu poprosila maminku.

Zrovna si chudák namáčela suchárek, co dostala od nás. V hořké kávičce změkl a ona si na něm alespoň nevylámala zuby.

Měla je i ve svém věku všechny svoje a u zubaře ji ukazovali jako přírodní úkaz. „A to jsem si čistila celé dětství zuby kartáčkem s prasečími štětinami!“ smála se vždycky pyšně tahle devadesátiletá krasavice. Měla krásné dlouhé vlasy zapletené do copu. Teď si na ně povinně lila kondicionéry z našich výher…

Maminka mi poradila

„Mami, poraď,“ poprosila jsem a ona se jen tak mírně usmála. Pohladila mě po hlavě a řekla: „Samozřejmě že ti poradím. A ráda! Udělala bych to už dávno, ale nechtěla jsem se vnucovat. Ale když chceš, radu ti dám! Zamysli se. Komu by vaše výhry udělaly radost? Kdo uvítá novou pračku a spoustu dalšího?“

Nevěděla jsem. Kamarádky nic nechtěly a dětem jsem občas něco vnutila proti jejich vůli. „Nevím,“ přiznala jsem upřímně. Ona se znovu usmála: „No přece nějaké organizace.

Dětský domov, Klokánek, Domov pro seniory nebo třeba Ubytovna pro matky v tísni…“ Koukala jsem na maminku úplně nechápavě.

Vůbec jsem totiž nechápala, že mě něco tak prostého nenapadlo už dávno. Každý den jsem přece chodila okolo ubytovny pro bezdomovce! Vyskočila jsem, jako by mi za patami hořelo. Pospíchala jsem domů. „Koukej luštit, a rychle!

Máme toho spoustu na práci!“ zatřásla jsem manželem, který si zrovna dával spokojeně šlofíka u televize. Naší třetí…

Děláme radost potřebným

Nechápavě na mě koukal, ale když jsem mu vše vysvětlila, jásal radostí. Jeho luštění konečně dostalo smysl! Netrvalo ani týden a my měli v bytě pořádek. Po výhrách ani památky! Vše jsme rozdali a těšíme se na všechno, co se nám podaří vyhrát!

Potřebujeme toho ještě spoustu darovat! Konečně máme pocit opravdového štěstí. Rozdáváme radost.

Anna P. (67), Most