Věděla jsem, jak moc si manžel přeje syna. Jako první se ale narodila holka. Manžel se s tím smířil a dceru miloval. Svého snu se ale nevzdal.

Moc dobře jsem věděla, že si Tomáš přeje syna. Nebylo to žádným tajemstvím. Už když jsme spolu chodili, tak každou chvíli říkal, jak moc touží po synovi. Měl jasnou představu o jeho budoucnosti, aniž by byl chlapeček na světě.

Maloval si, jak mu předá své jméno, své rady a v neposlední řadě na něj jednoho dne přepíše rodinnou firmu. Přišlo mi to milé, ale nepřikládala jsem tomu hlubší význam – každý chlap si přece přeje syna.

Musí to být kluk!

S Tomášem jsme se vzali po dvou letech vztahu. Na první dítě jsme čekali bezmála tři roky. Měla jsem v té době problémy se štítnou žlázou a otěhotnět nebylo snadné. Když se to konečně podařilo, slavili jsme.

Tomáš se od začátku upnul k jasné představě o pohlaví dítěte. „Bude to kluk jako buk!“ říkával ještě dřív, než nám lékaři cokoliv potvrdili. Nic jiného si nepřipouštěl.

Získala si ho

Bála jsem se, co se stane, když nepřivedu na svět syna. V polovině těhotenství jsme společně vyrazili na velký ultrazvuk. „Je to jasné kávové zrnko,“ oznámil nám gynekolog. „Holka?“ otázal se smutně Tomáš. Byl zklamaný, ale díky bohu ne nadlouho.

Když se Ema narodila, zcela si ho omotala kolem prstu. Zamiloval si ji a mně spadl kámen ze srdce. Přebaloval ji, mazlil se s ní. Miloval ji. Sotva začala mluvit a chodit, stali se z nich parťáci.

Necháme se překvapit

Když byly Emě tři roky, zjistila jsem, že jsem znovu těhotná. Manželovi zářily oči jako tehdy. „Tak teď to bude určitě kluk. Teď je řada na mně. Uvidíš, tentokrát to vyjde,“ přesvědčoval sám sebe, že druhé dítě bude určitě chlapec.

Najednou jsem se bála mnohem víc než u prvního těhotenství. Bála jsem se tak moc, že jsme si nenechali říct, co čekáme. Mně to bylo jedno. Byla jsem šťastná za to, že nám Bůh nadělil další dítě.

Utekl pryč

Tomáš už kupoval klučičí věci. Žil pro to, že se nám co nevidět narodí syn. Dál se ale vzorně staral o Emu. Čím více se blížil porod, tím více jsem se bála, co se stane. Tomáš u něj samozřejmě nesměl chybět. Když doktor prohlásil, že je to holčička, manžel šel do kolen.

„Holka? Další holka?“ zamumlal a utekl z porodního sálu. Nepochoval si ji, nevyfotil si ji. Jako kdyby nebyla jeho. Celé jsem to dost těžce nesla, i když jsem mohla tušit, jak špatně Tomáš ponese narození druhé holky.

Úplně si mě přestal všímat

V porodnici jsme strávily tři dny. Tomáš za námi ani jednou nepřišel. Když nás pustili domů, manžel se choval divně. Malou Anežku přehlížel, jako bych domů přijela sama. Veškerou péči o ni nechával na mně.

Nechoval ji, nepusinkoval. Prostě nic. Navíc byla Anežka oproti Emě dost neklidná. Neustále plakala a vztekala se. Byl to náročný rok. Myslela jsem si, že mě to zničí. Manžel se věnoval jen Emě.

Na mě jako by se zlobil, že jsem mu nedala syna. Blížily se prázdniny a já měla s dcerami odjet na tři týdny ke své matce na Šumavu. Pár dní před cestou ovšem Anežka ošklivě spadla ze schodů a zranila si nohu.

Všechno zlé je pro něco dobré

Manžel byl u toho, takže se z toho sesypal. Musela dva dny strávit v nemocnici na pozorování. Tomáš si vynutil, že tam s ní chce být. „Je to moje vina. Měl jsem ji lépe hlídat,“ prohlásil. Tím se vše změnilo.

Nejenže Anežka přestala být tak vzteklá a vzpurná, ale manžel se do ní zamiloval. Na rukou ji nosil. Jako by mu došlo, co se mohlo stát. Od té doby jsme opět milující rodina.

Anna H. (50), Česká Lípa