Jezdím k moři, abych zapracovala na svém zdraví. Dělám to už dvacet let. Netušila jsem, že si tentokrát vyberu místo s krvavou minulostí.

Před pěti lety jsme se s dcerou shodly, že ten rok vyrazíme na dovolenou do jednoho řeckého letoviska. V jeho těsné blízkosti stojí rozvaliny. Hned první den jsme se k nim vypravily.

Rozvaliny byly obehnané pletivem se zákazem vstupu z důvodu archeologických vykopávek. Myslely jsme si, že nám o místě povypráví delegát cestovní kanceláře, ale ten o historii místa bohužel nic nevěděl.

Dávná rybářská vesnice

Hned první noc jsem měla velmi živý sen. S dcerou jsme stály před vstupem na vykopávky. Ohlédla jsem se k letovisku a na jeho místě stála dávná vesnice. V přístavu kotvilo mnoho rybářských lodí, všude pobíhali lidé v pradávných šatech chudého lidu.

Najednou si nás jeden z těch rybářů všiml, přiběhl k nám a cosi dramaticky líčil. Nerozuměly jsme ani slovo.

Dcera měla stejný sen

Když jsme chtěly vykročit k rozvalinám, skočil před nás a křičel. Přiběhli další rybáři. Jejich gesta a řeč byly tak naléhavé, že jsem se z toho probudila. To už se ale posadila na posteli i moje dcera. Líčila mi přesně to, co se zdálo mně.

Nemohla jsem se nadechnout

Druhý den ráno jsme ještě před snídaní vyrazily běhat. Vyběhly jsme po prašné kamenné cestě z vesnice a dcera mě nechala daleko za sebou. Nechtěla jsem to vzdát, funěla jsem, sotva pletla nohama, ale má vůle se nevzdávala.

Lapala jsem po dechu a hučelo mi v uších. A pak se to stalo. Zakopla jsem o svou vlastní nohu a upadla. Pád nebyl nic strašného, ale vzduchu se mi nedostávalo. Nemohla jsem chytit dech.

Hlas mě postavil na nohy

V tu chvíli, jak jsem ležela na zemi, jsem slyšela naprosto zřetelně u svého ucha, jak kdosi křikl: „Vstaň a běž! Nebo tu zemřeš!“ Vyskočila jsem na obě nohy a rozhlédla se. Nikde kolem nebylo živáčka. Jen dcera na mě v dálce mávala

a čekala.

Promluvil ke mně duch?

Jako ve snu jsem doklopýtala k dceři. Hlavu jsem měla plnou toho zážitku. Selhaly mé smysly? Hlas byl tak zřetelný a naléhavý!

Jaké ale bylo moje zděšení, když jsem se od české majitelky místního baru, která v místě žila už roky, dozvěděla, že ony vykopávky jsou prastarým překladištěm otroků.

Mnoho jich zde zemřelo vyčerpáním nebo byli zabiti. Byl ve snu snad jeden z těch nešťastníků, kdo v těchto místech padl pod bičem otrokáře? Stal se snad mou spřízněnou duší, když jsem mlela v běhu z posledního, a chtěl mi pomoct ve chvíli, kdy jsem už nemohla? Těžko říct, ale jiné vysvětlení pro to, co se mi stalo, nemám.

Štěpánka M. (60), Svitavy