Osud mi splnil má tři přání

Total
1
Shares

Když jsem byla malá, měla jsem tři přání. Abych co nejdříve vyrostla, aby si mě vzal krásný princ a abychom spolu měli alespoň dvě krásné děti.

První přání se mi splnilo za několik let. Nijak jsem ho urychlit nemohla, i když jsem se snažila. Když mi bylo asi třináct, začala jsem se potají malovat, aby o tom moje maminka nevěděla. Odešla jsem ráno z domova, ale než jsem vyšla z domu, zavřela jsem se do kočárkárny, vytáhla šminky, na které jsem si tajně ušetřila, a nalíčila si oči černou tužkou.

Samozřejmě jsem s tím neměla vůbec žádné zkušenosti, takže jsem vypadala, jako když bouchnou saze. Celé mé dílo dovršila rudá rtěnka a pár náramků, které jsem sebrala mamince ve šperkovnici.

Když jsem tak vyšňořená dorazila do školy, sklidila jsem pěkný posměch od spolužáků a moje třídní učitelka mě odvedla do ředitelny, aby si mě prohlédla i paní ředitelka. Zavolala tehdy maminku do školy a vysvětlila jí, že není vhodné, abych se ve svém věku tak líčila. Týden jsem tenkrát musela mýt nádobí.

První zkušenosti s láskou

Když už jsem byla skoro dospělá, začala jsem pracovat na svém druhém přání. Sice se kolem mě točila spousta kluků, ale žádný z nich nevypadal jako můj vytoužený princ. „Půjdeš se mnou na diskotéku?“ ptal se mě jeden. Roman se jmenoval. „Co bych tam asi tak dělala?“ nechápavě jsem kroutila hlavou.

„Tancovala!“ vysvětlil mi. „To jako s tebou?“ ušklíbla jsem se. „Jasně!“ zazubil se na mě Roman. „A ty to umíš?“ chtěla jsem si ho vyzkoušet. „Že váháš!“ řekl a začal tancovat přímo na ulici před školou. Vypadal při tom, jako když máchá prádlo, přesto jsem s ním na tu diskotéku šla. A tam jsem se seznámila s Danielem.

Rodičům do oka nepadl

Daniel byl o deset let starší než já, a měl všechno, po čem jsem doposud toužila. Svůj zařízený byt, auto, svobodu. Zamilovala jsem se do něj na první pohled, i když to Roman velmi těžce nesl. Ten večer jsme si dali první pusu, vyměnili telefonní čísla a začali spolu chodit. Daniel pro mě jezdil před školu a vozil mě domů.

Ještě než mě vysadil před našimi vchodovými dveřmi, zašli jsme buď na procházku do parku, nebo na kafe či na zmrzlinu. Po měsíci naší známosti jsem ho seznámila s mými rodiči. Netvářili se na něj moc příjemně a maminka mi potom řekla, že si ke mně představovala někoho jiného. „A koho?“ skoro jsem na ni křičela. „Nějakého chlapce ve tvém věku,“ vysvětlila mi.

Už nechtěl čekat

Z odpoledních schůzek s Danem se staly schůzky večerní. Dan mě několikrát pozval na večeři, do kina nebo do divadla. Připadala jsem si opravdu jako princezna a myslela jsem si, že jsem našla skutečného prince, se kterým strávím celý svůj život.

Jenomže Danovi samozřejmě nestačilo jenom se mnou chodit na procházky a do kina. Chtěl víc, a jedna pusa to rozhodně nebyla. „Když já se na to ještě necítím,“ snažila jsem se mu vysvětlit, ale bylo to marné.

„Jednou to stejně musíš udělat!“ tlačil na mě. „Nebo chceš zůstat navždy panna?“ „To ne, jenom bych ještě chvíli počkala,“ soukala jsem ze sebe. „A jak dlouho?“ zjišťoval. „Nevím, třeba až mi bude sedmnáct,“ stanovila jsem datum. „To je za půl roku, jestli se nemýlím,“ ujistil se Dan. Čekat nechtěl, a já neustoupila. A tak jsme se rozešli.

Sbírka pro charitu

Poté jsem byla docela dlouho sama a už jsem si začala myslet, že se moje druhé přání nikdy nesplní. Pak jsem ale potkala Filipa. Zastavil mě na náměstí a snažil se mi prodat přívěsek na klíče. Peníze měly připadnout na charitu pro výcvik slepeckých psů.

„Nemám žádné peníze,“ krčila jsem rameny. „Jé, to je ale škoda!“ udělal psí oči. „A mě byste nechtěla? Já jsem zadarmo! A ani toho moc nesežeru!“ rozesmál mě. Chvíli jsme spolu laškovali, vzájemně jsme se popichovali a nakonec jsme spolu začali chodit.

Byla jsem pouze jeho

Zařídili jsme si svůj vlastní domov a začali žít jako muž a žena. Když Filip zjistil, že on je můj první, i když mi v té době bylo už skoro devatenáct, zamiloval se do mě ještě víc. „Jsi moje jediná láska na celém světě,“ šeptal mi, hladil a líbal. V tu chvíli jsem byla šťastná, že jsem tenkrát s Danem udělala takové rozhodnutí.

Kdyby mě měl opravdu rád, jistě by počkal. Filip mě opravdu miloval, proto jsem mu dala to nejcennější, co jsem měla. A jelikož také neměl příliš velké zkušenosti, stalo se, co se obvykle mladým zamilovaným lidem stává – přišla jsem do jiného stavu.

Byl stále se mnou

Za devět měsíců se nám narodila naše dcera Adélka. Ještě předtím jsme se stačili vzít, a měli jsme opravdu krásnou svatbu, i když už jsem měla pěkně velké břicho, takže jsem se do svatebních šatů skoro nevešla. Filip se mnou poté absolvoval všechny přípravné kurzy na porod, a dokonce mi při něm i asistoval.

Držel mě za ruku a byl mi oporou. Ruku jsem mu mačkala tak silně, až mu v ní praskaly klouby. Nakonec byl z porodu víc vyčerpaný, než já. „Sebrala jsi mi všechnu sílu!“ říkal, když se probral na poporodním pokoji v křesle, zatímco já seděla na posteli a poprvé kojila naší Adélku.

Mám báječný život

Dva dny po porodu si nás Filip odvezl domů a od té doby se o nás pečlivě stará. Je to vzorný táta i manžel. A mně se splnila všechna tři přání. Jsem dospělá, mám svého prince a k naší prvorozené dceři přibyl o tři roky později ještě syn Adámek. Jsem šťastná a svůj život bych nevyměnila za nic na světě.

Jitka R. (46), Pardubice

Také se vám může líbit

Moje láska byla výhra

Všechno začalo malou nehodou. Měla jsem tenkrát úplně čerstvý řidičák a nebyla jsem tak sebejistá jako ten chlápek, co do mě na semaforu zezadu naboural. Vlastně to bylo jenom takové…
Zobrazit

Minulost zůstala za námi

Toho podzimního večera bylo na ulicích nevlídně. Pršelo a studené kapky deště rozháněl nepříjemný vítr. A mně bylo nevlídně i na srdci, protože jsem se právě rozešla s Lubošem. Poznala jsem jiného muže a zamilovala se do něj.…
Zobrazit