Vdávala jsem se spíše z povinnosti než z lásky, protože jsem otěhotněla. Přítel si přál, abych si navlékla prsten po jeho babičce. Netušila jsem, že je to lež.

Bude to už bezmála třicet let, co jsem se vdávala. Nutno podotknout, že to nebylo vyloženě z lásky, ale z nutnosti. Byla jsem těhotná. V té době bylo nemyslitelné, aby žena čekající dítě nebyla vdaná. Proto jsme se s Josefem vzali.

Svatba byla spíše úřední událostí. Josef si přál, abych si vzala prstýnek, který měl po své babičce. Z jeho povídání jsem měla pocit, že mu na tom velmi záleží.

Najednou zmizel

Protože mi krásně seděl, rozhodla jsem se mu jeho přání splnit. V den svatby, když mi prstýnek navlékl, mnou projel velmi intenzivní pocit. Míchaly se ve mně snad všechny možné emoce. Od těch dobrých, až po ty zlé. Nechala jsem si to pro sebe.

Pár dní po svatbě jsem si najednou uvědomila, že prstýnek nemám na ruce. Bylo to divné. Ten den jsem venku nebyla, takže musel být doma. Prohledala jsem celý byt, ale jako kdyby se po něm slehla zem. Josef ten den přišel o něco později, než bylo zvykem.

Rozbil se na kousky

Samou nervozitou z toho, že jsem ztratila prstýnek, jsem si nevšimla, že se chová divně. Prstýnek jsem našla další den. Ležel pod stolem. Dala bych ruku do ohně za to, že tam ve chvíli, kdy jsem ho hledala, nebyl.

Asi týden nato jsem se probírala svatebními fotografiemi, když se stalo něco děsivého.

Držela jsem v ruce zrovna fotku, kde jsem já s manželem a říkáme si své ano. V tu chvíli se mi prsten rozpadl doslova na několik kousků. Nikdy jsem nic takového neviděla. Prsten jsem nechala spravit.

Josefovi jsem to říct musela, protože oprava nebyla ze dne na den. Zdálo se, že je mu to jedno. Začínala jsem mít čím dál silnější pocit, že je něco špatně.

Pravda se ukázala

Naše manželství za moc nestálo. Po narození syna jsem byla na vše sama. Josef byl pořád v hospodě. Při jednom rodinném obědě jsem si dala vše dohromady. Tchyně totiž během jídla pronesla:

„Myslím si, že Kamile sluší prstýnek víc než tehdy Evě.“ Věděla jsem, že Eva byla holka, se kterou chodil manžel přede mnou. Ukázalo se však, že to není všechno.

Proklela ho

Josef chodil s námi oběma a pro mě se rozhodl jen proto, že jsem otěhotněla. Večer jsem na Josefa uhodila. „Jak to bylo s tím prstenem?“ Chvíli se cukal, ale pak se přiznal. „Když jsem se s Evou rozcházel, prstýnek po mně hodila a proklela ho.

Řekla, že ta, co ho navlíkne místo ní, bude trpět, a manželství nám nevydrží.“ Velmi dlouho jsem pak s Josefem nemluvila.

Skončil v řece

Snažila jsem se po čase zapomenout a naše manželství zachránit, už kvůli synovi. Matka mi řekla, abych prstýnek zahodila. Jedině tak se kletba zlomí. Přišlo mi to jako nesmysl, ale neměla jsem co ztratit. Jela jsem k řece a prsten do ní vhodila.

Dostavila se úleva. Naše manželství trvá dodnes. Nakonec jsme k sobě s Josefem cestu přece jen našli.

Kamila T. (53), Brno