Vím, že lhát se nemá, já jsem ale lhala kvůli svému bratrovi od dětství. Mnoho let jsem jim namlouvala, že se má dobře, i když byl už dávno po smrti.

Už jako malá jsem za svého bratra Pepíka žehlila průšvihy. Jen co dospěl, tak se odstěhoval. Domů jezdíval jednou za měsíc se svou ženou Libuškou. Vyprávěl příběhy z velkoměsta, které jsme hltali.

Jenže pokaždé, když odjel, tak rodičům zmizely peníze nebo nějaká cennost. Jednou se po bráchovi slehla zem. Pepíkovi se něco muselo stát! Rozjela jsem se za ním. Podařilo se mi najít jeho ženu, která se přiznala, že s Pepíkem už nežije. Ukázala mi ale, kde bratr bydlí.

Bylo pozdě

Nechápala jsem, jak se z našeho Pepíka mohla stát taková troska. „Půjdeme domů a pomůžeme ti,“ chlácholila jsem ho. Rodičům jsme řekli, že má Pepík žlučníkové kameny, rozešel se s Líbou a to ho sebralo. Maminka ho obskakovala a překypovala starostlivostí. Tak tomu bylo měsíc, až jsem po jednom návratu z práce našla náš dům vykradený.

Rozjela jsem se do Prahy a bratra objevila v jeho feťáckém doupěti zdrogovaného. Stačil mi jen sdělit, že si vzal velkou dávku, aby nás už netrápil. Na jeho záchranu bylo pozdě. Říct pravdu rodičům jsem nedokázala! Vymyslela jsem si, že bratr emigroval…

Posílal psaní

Každý den se vrhala maminka ke schránce, zda bratr nenapsal. A tak jsem napsala rodičům Pepíkovým jménem dopis. Jeho písmo jsem napodobila a požádala kolegyni, která jela do Vídně, aby dopis poslala.

Když rodiče četli, jak se má dobře, žije v Rakousku, kde si sehnal práci, zjihli a já věděla, že dělám dobře. Pak jsem jim psala každý měsíc. Vyhledala jsem si známého, který díky své profesi hodně cestoval. Posílal jako Pepík mnou psané pohledy. Maminka si je schovávala jako poklad.

Rodiče zemřeli ještě před revolucí a nikdy se nedozvěděli, jak syn dopadl. S mou lží se jim žilo lépe. Když maminka umírala, řekla mi: „Jsem tak ráda, že se má Pepík dobře. Až ho uvidíš, vyřiď mu, že jsem na něj pyšná a že jsme ho měli moc rádi!“

Blanka (62), Liberec