Jednoho dne se mi udělalo zničehonic špatně. Dostala jsem hrozný strach. Vzápětí jsem zjistila, že moje maminka zemřela.

Bude to deset let, co mi zemřela maminka. Mám na ni jen ty nejlepší vzpomínky. Byla pro mě nejdůležitější a nejmilovanější osobou v životě. Věřila jsem, že se jednoho dne stane úžasnou babičkou mým dětem.

Věřila v nadpřirozeno

Maminka měla celý život slabost pro věci mezi nebem a zemí. I když jsem jí nikdy moc nevěřila, tvrdila mi, že umí mluvit se zemřelými. Vždycky říkala: „Stačí, když budeš na dotyčnou osobu intenzivně myslet, a pak k ní jednoduše promluvíš.

Uvidíš, že víra dělá hodně.“ Ona to tak dělala se svým tatínkem, který zemřel před patnácti lety.

Mluvili spolu přes rádio

Nad jeho odchodem příliš netruchlila. Věděla totiž, že tím to celé nekončí. S tatínkem často promlouvala. Jejich pojítkem bylo staré rádio. Vždy, když ho pustila, jsem ji slyšela, jak si s taťkou povídá.

Někdy se dokonce smála na celé kolo, jako by seděl vedle ní. Mně to hlava nebrala. Jenže pak se stalo něco, co mě donutilo nad tím, co dělala, přemýšlet.

Pocit beznaděje

Došlo k tomu před dvaceti lety. Byl pátek odpoledne a já ležela doma v posteli. Přemýšlela jsem nad životem a smrtí, když jsem najednou dostala divný pocit. Přirovnala bych to k tomu, jako když stojíte na skále a váš milovaný člověk padá dolů. Vidíte ho, ale nevíte, jak zařídit, aby se nezabil.

Přesně takový pocit bezmoci jsem prožívala. Nevěděla jsem, co si počít. Vzala jsem do ruky knížku. Šlo o Honzíkovu cestu. Tu mi maminka četla, když jsem byla malá a bála jsem se. Znám ji nazpaměť. V tu chvíli jsem začala číst nahlas. Trochu se mi ulevilo.

Četla jsem tedy dál. Pak jsem se zničehonic rozbrečela.

Zaplavila mě úleva

Svíralo se mi srdce. Nemohla jsem popadnout dech. V pokoji se udělalo šílené horko. Ztuhly mi nohy i ruce. Knížka mi vypadla z ruky. Seděla jsem tam bez hnutí a modlila se, aby to skončilo. Pak přišla ohromná úleva. Hodiny ukazovaly šest hodin. Vstala jsem a šla se do kuchyně napít.

Když jsem otevřela dveře svého pokoje, slyšela jsem sestru, jak běží po schodech. Když mě doběhla, byla celá ubrečená. „Maminka umřela,“ řekla zadýchaně. Nevěřícně jsem na ni hleděla. Vydaly jsme se do nemocnice. Doktoři mluvili jeden přes druhého.

Nebyla jsem schopna vnímat jediné slovo. Musely jsme převzít věci a podepsat nějaké papíry. První, co mě zarazilo, byl čas matčina úmrtí. Zemřela v půl páté, což byl čas, kdy mě ochromil ten svíravý pocit. Že bych na vlastní kůži cítila její odchod?

Stále je se mnou

Stejně tak, jako měla maminka kdysi pojítko se svým otcem, jsem i já chtěla najít to naše. Byla jím ta dětská knížka. Když jsem ji po pár týdnech otevřela, v pokoji jsem matku okamžitě cítila. Od té doby si s ní povídám, kdykoli chci.

Petra Č. (46), Kolín