Někdy člověk uvízne v životním stereotypu, ze kterého se zdá, že už není úniku. Ale vždy je možné začít znovu a jinak. Chce to jen trochu odvahy.

Žila jsem jen pro svou rodinu. Měla jsem tři děti, našla jsem si práci doma, abych s nimi mohla být i po skončení mateřské.

Šila jsem pro celou rodinu, natírala dveře a okna, malovala byt, opravovala kapající kohoutky, autem, které jsem koupila v bazaru, jsem jezdila na nákupy. Sušila jsem bylinky, zavařovala ovoce a zeleninu… A manžel? Ten nedělal nic.

Kdysi mě okouzlil

Možná kdysi dávno, když jsme se seznámili, býval impozantní diskutér: jogín, vegetarián, který o meditaci a východních kulturách dovedl vyprávět tak poutavě, že jsem ho přímo hltala pohledem.

Jeho slova jsem brala vážně až do chvíle, než jsem pochopila, že ve filozofii muže mého života není místo pro rodinu.

Po svatbě totiž býval buď v práci, nebo na józe či na nějakém semináři. A když byl náhodou doma, tak se najedl a „meditoval“. Alespoň tak nazýval svou vodorovnou pozici na gauči v obýváku.

Řekla jsem: A dost!

Já ale dál vysedávala celé večery doma, pracovala, uklízela, opravovala a hlídala své dospívající děti. Jednou jsem na chalupě ležela v houpací síti a podle instrukcí svého muže se snažila meditovat.

Zadívala jsem se na pohupující se větve stromů a prosvítající modrou oblohu nad sebou.

A najednou to přišlo. „Takhle dál už žít nechci!“ zavolala jsem domů, že dnes večer nepřijedu. Byla to osvobozující revolta. Cítila jsem se jako rebelka, jako vězeň vypuštěný na svobodu, kde se mu zalíbilo.

Dala jsem mu ještě šanci

Začala jsem chodit s kamarádkami do divadel a do společnosti. A viděla, že ani pro muže bych ještě nemusela být ztracený případ. Přesto jsem chtěla dát nejdřív šanci tomu svému.

Doufala jsem, že si alespoň všimne, že nebývám často doma, že jsem si změnila účes, že jsem veselejší a sebevědomější. Nic z toho se nestalo. Vlastně si toho ani nevšiml.

Když jsem ho upozornila, cosi zabručel. Snažila jsem se ho zvát do kina, aby se mnou šel někam na večeři. Prostě si někam vyrazit, bavit se jako za starých časů. Vždycky to odmítl a raději si dál hrál na guru v kurzech jógy, které vedl.

Už jsme spolu vlastně nežili ani jako manželé. Vždyť kdy jsme se naposled milovali, spontánně políbili, objali, pohladili…

Konečně jsem to udělala

„Chci se rozvést,“ oznámila jsem stručně jednoho večera. Muž se na mě podíval trochu překvapeně a nechápavě. „Proč, prosím tě?“ pokusila jsem se mu ještě jednou vysvětlit, že nežijeme spolu, ale vedle sebe, že chci od života ještě něco víc.

A že to myslím vážně. Jen nevěřícně vrtěl hlavou a neudělal vůbec nic. Ještě ten večer jsem usedla k počítači a začala projíždět seznamky. Sama sebe jsem vůbec nepoznávala.

Ondra byl úplně jiný

Mezi všemi těmi připitomělými, sebestřednými a chvástavými inzeráty na mě vykoukla sympatická hláška jakéhosi Ondry. Odpověděla jsem a po týdnu jsem šla na své první rande po 25 letech. Ondra byl sympatický rocker a hned druhý den jsme spolu šli na koncert.

A pak následovaly další schůzky i koncerty. Byla jsem volná, plná života, plná lásky.

Nevadilo mi, že s námi občas trávil čas Ondrův malý synek z nevydařeného manželství, ani to, že byl o šest let mladší a že rozhodně nebyl žádný boháč.

Cítila jsem takovou potřebu žít naplno, jako bych tím chtěla dohnat všechna ta léta, kdy ze mně byla nepřirozená puťka, šedá myška, pseudojogínka. To jsem přece nebyla já, teprve teď jsem se zase cítila sama sebou, i když jsem tím vyvolávala protichůdné reakce.

Kritika mi přestala vadit

„No to je výborný, maminka vám zešílela a rozbila rodinu kvůli nějakému zastydlému rockerovi,“ posmíval se manžel. „Mami, seš trapná!“ přizvukoval mu prostřední syn. „Víš vůbec, kolik ti je?“ okomentovala můj nový život kamarádka.

Moc dobře jsem to věděla, bylo mi padesát, ale cítila jsem se na pětadvacet. I když musím přiznat, že i mě provázely jisté pochybnosti. Snad jsem opět nepodlehla kouzlu nějakého muže a nepřizpůsobuju se mu stejně jako kdysi

manželovi…

Poprvé jsem se trochu bála

Po dvou letech společného soužití si Ondra splnil svůj sen a pořídil si motorku. Dost silný stroj. Když jsem si za něj prvně na ni sedla a objala ho kolem pasu, byla jsem hrůzou bez sebe.

Svištěli jsme silnicí a já měla náhle naprostý pocit blaženosti a neskutečné volnosti.

Najednou jsem věděla, že tenhle druhý život není jen nějaká další póza. Je to moje přirozené já. Od té chvíle uběhly další tři roky a já jsem s Ondrou pořád stejně šťastná. Už vím, že sny je potřeba si plnit, dokud je čas, a nic neodkládat.

Petra V. (56), Znojemsko