Jsem prostřední ze tří sourozenců, mám starší sestru a mladšího bratra. Rodiče se ale v bratrovi viděli, a dali mu všechno, co mohli. On je nakonec připravil i o jejich dům.
Rodiče Milanovi vždy dávali absolutní přednost přede mnou i sestrou Janou. Všechno mu procházelo. Byl nejmladší a na maminku odmala uměl házet pohledy, že přes samou rozněžněnost neviděla realitu, že si brácha dělá, co chce. A táta byl ještě pyšný na syna „rošťáka“!
Rozmazlený fracek
Nyní žiju ve větším městě, původem jsem ale z vesnice, kde jsem vyrostla v domě, který jsme měli už po několik generací. Táta ho zdědil po svých rodičích a společně se švagrem a partou kamarádů dům zrekonstruovali.
Děda s babičkou měli velké hospodářství, tomu byl přizpůsoben i celý dům, ale naši o to už tolik nestáli a dům výrazně zmodernizovali. Pak si pořídili nás, tři děti. Já se narodila jako prostřední. První byla sestra Jana, která je o tři roky starší, a poslední pak bratr Milan, miláček rodičů, který je o osm let mladší než já.
Nemůžu říct, že by nás se sestrou naši nějak odstrkovali, ale bratr byl prostě vždy na prvním místě. Rozmazlený fracek, jinak si ho v dětství ani nepamatuji. I v pubertě měl plno problémů, naši neustále chodili do školy něco žehlit. Ale vždy mu odpustili.
Nic jsem nechtěla
Dospěla jsem, odstěhovala se, vystudovala, vdala se, porodila dvě děti a zařídila si s manželem vlastní ordinaci. To všechno jsem zvládla sama, bez jakékoli pomoci rodičů. Na studiích jsem si přivydělávala na brigádách, aby mě naši nemuseli dotovat. Žádné finance jsem od rodičů nedostala ani na bydlení, ani na vlastní ordinaci, a ani by mě nenapadlo je po nich chtít.
Se životem jsem spokojená tak, jak je. Můj muž je také lékař a naše práce ve vlastní ordinaci nám přináší nejen obživu, ale i radost. Také děti se nám povedli, syn je ženatý a má malou dceru. Za pár týdnů se bude vdávat i naše mladší dcera. Jsem pyšná, že mám rodinu, fajn manžela a dvě dospělé děti a že za vše vděčím jen sama sobě.
Prodali dům za mými zády
Můj bratr je ale mým pravým opakem. Ten nikdy neměl problém od rodičů jen brát. Dokonce přesvědčil rodiče, aby mu prodali dům, ve kterém jsme vyrostli, který byl rodinným majetkem po mnoho generací. Celá transakce byla hodně zvláštní.
Bratr koupil dům rodičů za cenu třetinovou, než byla tržní. Sjednal si hypotéku a rodiče mu ještě dali peníze, které za dům dostali. Prý aby si mohl rozjet podnikání. Byl tedy majitelem domu, ovšem zastaveného bance, a měl i hotovost. Rodiče neměli nic.
Postavili se proti mně
Pochopitelně jsem se o všem dozvěděla na poslední chvíli, když už byla celá transakce rozjetá. Nejspíš by se s tím dalo ještě něco dělat, ale naši byli rozhodnutí bratrovi pomoci.
„Naši přece nepřicházejí o střechu nad hlavou, v domě budou dál bydlet, brácha je nevyhazuje,“ postavila se proti mně i Jana. „Až bude v pohodě, obě nás jednou vyplatí. My mu s mámou věříme,“ dorazila mě s tím, že bratrovi nepřeji, aby se měl dobře.
Přišel o vše
Bratrovi se v podnikání nedařilo, zkrachoval, dostal se do exekuce a rodiče i on přišli o střechu nad hlavou. Ještě předtím si ale rodiče prošli peklem! Denně u nich zvonili lidé, kterým bratr dlužil peníze, obtěžovali mé rodiče, a dokonce jim jednou propíchali gumy u auta, když je táta nechal na chvíli venku před garáží!
Několikrát museli zavolat i policii, protože jim kamenem někdo rozbil okno. A můj bratr se jen zapíral a rodiče vůbec nechránil! Do poslední chvíle jim tvrdil, že jeho podnikání šlape a je to drsná konkurence, kdo mu znepříjemňuje život!
Já jsem ta špatná
Kdo by čekal, že budou naštvaní na svého syna, zmýlil by se. Matka mi řekla, že v nouzi poznáš přítele, tím myslela sestru, která je vzala k sobě. Kdo by čekal, že třeba řeknou „Měla jsi pravdu a my udělali chybu“, to by se spletl. Dokonce se mnou přestali komunikovat, protože předpokládali, že se vzdám úspor a bratrovi pomůžu, což jsem neudělala.
Přiznat vlastní chybu je zřejmě příliš těžké. Moje matka učitelka ve svých osmdesáti letech stále pracuje a finančně podporuje svého syna a jeho dceru. Svou neteř mám moc ráda a stýkám se i s její maminkou, bývalou přítelkyní mého bratra, která si s ním také užila své.
Nejsem za něj zodpovědná
S bratrem se ovšem nestýkám vůbec. Vyčetl mi, že jsem se k němu obrátila zády. On si snad i ve svých pětačtyřiceti letech myslí, že za něj všechny maléry vždy vyřeší někdo jiný? A to já podporovat nebudu. Vše mě moc mrzí!
Štve mě, že naši nemají na stará kolena pořádně kde bydlet, že jsme přišli o rodinný dům, který vlastnil náš rod po staletí, že sestra se mnou nemluví, protože má „na krku“ naše rodiče, že máma pracuje, aby mohla finančně podporovat svého neschopného syna, a hlavně mě štve, že já jediná jsem ta špatná, protože jsem je nechala ve štychu.
Dana H. (58), Havířov
