Přísná rodinná pravidla mi už lezla krkem, vzepřít se rodičům jsem se však bála. Nakonec jsem to ale přece jen udělala.
Když jsem před nedávnem objevila doma stará alba z dob mého mládí, začala jsem nostalgicky vzpomínat. Také se vám někdy zdá, že ten život letí nějak moc rychle? Určitě ano. Neznám člověka, který by si to nemyslel.
Zvlášť, když už je vám po padesátce, jako mně. A přece jen, zdá se mi, že ten čas ve dvaceti letech utíkal tak nějak pomaleji, plynul si svým tempem, zatímco teď se nezadržitelně řítí k důchodu, jako by se nechumelilo. Ach, kdyby mi zase bylo těch dvacet…
Šedá myš
Byla jsem čerstvě po škole, první rok zaměstnaná v prodejně s elegantní módou. Tichá a nenápadná mladá holka, vždy s perfektně načesaným copem, která nosila stále jen nudné sukně od maminky, zatímco snila o džínách z Tuzexu. Šedá myš z vážené rodiny, kde vládl řád a přísná pravidla.
Ještě v té době jsem měla večerku a samozřejmostí bylo, že jsem rodičům podávala hlášení kdy, kam a s kým jdu. Diskotéky, zábavy a večerní výlety do kina nepřipadaly v úvahu.
I z maturitního plesu jsem hned po půlnoci odcházela domů s rodiči jako spořádaná dcera.
Zatímco ostatní holky v mém věku poslouchaly Nonstop a milovaly Lukáše Vaculíka, nám domem směla znít jen vážná hudba a místo lístků do kina mi rodiče kupovali „něco praktického“ např. knížky. Nikdy jsem nenašla v sobě odvahu se vzepřít.
Nejednou jsem si před zrcadlem trénovala větu, „Jdu do kina, nečekejte na mě,“ a pak jsem ji vždy při pohledu na mého tátu raději spolkla. Byla jsem tak poslušná, až je s podivem, že jsem měla alespoň jednu kamarádku. Dáša byla mým přesným opakem.
Byla to holka z rozvedené rodiny, jejíž vzhled i slovník byl diametrálně odlišný od toho mého.
Záviděla jsem jí její „mrkváče“, džínovou bundu i trvalou, za kterou by mě mí rodiče určitě přerazili. Chvíle strávené s touhle kamarádkou byly tím nejlepším osvěžením, které jsem měla a právě díky ní jsem jednoho dne sebrala kuráž a začala si užívat života.
„Už se sebou konečně něco udělej a začni žít, dvacet už ti podruhý nebude a umřeš jako usedlá stará babka,“ vpálila mi bez okolků a já jsem na ni jen nevěřícně zírala.
Opravdu něco takového řekla nahlas? Ano řekla! A ještě, že to udělala! Ten den jsem odcházela domů, připravená konečně žít tak, jak já chci. A začnu ještě dnes večer, s Dášou vyrážíme na diskotéku, stůj co stůj. Už nebudu usedlá puťka, jsem rozhodnutá!
Poslední kapka na mě ale čekala v našem obývacím pokoji. Rodiče už mi dlouho vyprávěli o jistém „mladém muži, který by se pro mě hodil“, ale, že mi ho přivedou i ukázat, jsem nečekala.
Rodiče dohazovači
V obýváku seděli mí rodiče, jejich dobří přátelé – též manželský pár s dobrými způsoby, a jejich synáček v košili s motýlkem, který se tvářil, že je tam za trest. Vida, alespoň něco máme společného.
Představili mi ho jako Matěje, studenta medicíny, který už se prý moc těšil, až mě pozná. Z výrazu jeho tváře, jsem ale četla pravý opak.
Byly to trapné chvíle, nucená konverzace, nadšení dohazovači rodiče a dva znudění mladí lidé, kteří by byli snad raději ve frontě na pomeranče než v tomhle pokoji. Jak mám teď přednést svůj vzdor k rodinným pravidlům, který jsem si trénovala celou cestu domů?
„Máme pro vás překvapení, děti,“ pronesl s velkou pompou můj tatínek, oblečený ve svátečním obleku, ze kterého vytáhl dva lístky do Národního divadla. Podával je Matějovi s tím, že dnes večer se koná představení, které musíme vidět. Trapnost dosáhla svého vrcholu.
Naši rodiče nám zařídili rande. O hodinu později už jsem stála v lodičkách a elegantních šatech v předsíni, otrávená a zklamaná.
Zase jsem to nezvládla, rodičům se nevzepřela, s večerní diskotékou je utrum a místo toho vyrážím do divadla s tímhle „uchem z dobré rodiny“.
Konec rande
Z našeho rande byl nadšený asi tak jako já. Znuděně jsme mlčeli celou cestu až k divadlu, kde se na mě otočil a řekl, „Když tam s tebou nepůjdu, práskneš mě?“ Dívala jsem se na něj a nevěřila svým uším.
Prý je na večer už domluvený s kamarády a jestli chci, můžu jít s nimi na pivo. „Ale na to ty asi moc nejsi, vid?“ dodal a mně se chtělo smát.
Přiznala jsem se mu, že už mám také své plány, a do divadla tak nepůjde ani jeden z nás. Rozloučili jsme se a já uháněla za Dášou. Zazvonila jsem u jejího domu, když mi otevřela, začala se smát.
„Ty máš ránu!“ zhodnotila můj neodolatelný divadelní model a hned mě přesvědčila, abych si na diskotéku oblékla raději něco z jejího šatníku.
Ten večer jsem konečně vypadala jako ostatní mí vrstevníci. Moje úplně první diskotéka pro mě nejdříve znamenala velký šok. Tolik světel, tolik hluku, tolik lidí.
Během první hodiny jsem se několikrát zvedala k odchodu, měla bych teď přece poslušně sedět na divadelním představení.
Co tomu řeknou rodiče, až se vrátím domů pozdě, v cizím oblečení a s nespoutaně načesanými vlnami, které mi na hlavě vytvořila Dáša? Po dalších dvou pivech, což byly mimochodem první piva v mém životě, už mi to ale bylo jedno.
Tancovala jsem a bavila se, bylo mi dvacet a bylo mi skvěle. V tom jsem uprostřed davu, který se tísnil u baru, zahlédla známou tvář.
Stejně, jako já se stihl převléknout a rozcuchat ty příšerně ulízané vlasy, i tak jsem v něm ale poznala mé dnešní rodiči smluvené rande – Matěje. Bujaře se bavil se svými kamarády a já jsem se, posilněná panákem, rozhodla, že ho půjdu pozdravit. Změřil si mě pohledem od hlavy až k patě, očividně vůbec nevěděl, kdo jsem.
Ta ostuda…
„Já jsem tě nepoznal. Sluší ti to,“ řekl mi nadšeně, když pochopil, oč tu kráčí a později to zopakoval ještě několikrát.Zbytek večera už jsem strávila jen s ním, popíjeli jsme, tančili, ale hlavně jsme si povídali a vzájemně si stěžovali. Na naše rodiče a jejich nešťastná pravidla.
Litovali jsme jeden druhého, bylo jasné, že doma jsme oba úplně stejní chudáčci, jen s tím rozdílem, že Matěj už našel tu sílu alespoň trošku vzdorovat. Ten večer se stal mým vzorem.
Sdíleli jsme společnou touhu po svobodě a osamostatnění a každé naše předsevzetí jsme zapili dalším panákem.
Věta, „A na to se napijem!“ mi zněla v hlavě ještě dlouho poté. Kolem půlnoci jsem se zvedla k odchodu, rozloučila se s Dášou, které dělal společnost Matějův kamarád a vyrazila směrem domů.
Celý svět se mi motal a já jsem poprvé v životě zažívala stav pořádné opilosti. „Radši tě doprovodím,“ řekl mi Matěj, který pochopil, že se sotva držím na nohou.
Naše cesta domů spíše než chůzi připomínala nějaký rituální tanec afrických domorodců. Proplétali jsme se nočními uličkami a smáli se jako blázni, přece jen, poprvé jdu domů opilá a po večerce. To je revolta nevídaných rozměrů!
Jako rytíř
Čekala jsem, že mě Matěj jen opře o vchodové dveře a uteče, aby nedostal svůj díl trestu ještě on. Statečně mě ale doprovodil až do verandy, kde už na nás už čekala „popravčí četa“ v podobě mých rodičů. Zklamání. Ostuda. Nevyzrálost. To bylo jen málo z mnoha slov, kterými protkali svou noční přednášku.
Celý následující den mi bylo hrozně špatně, fyzicky. Psychicky jsem se ale cítila skvěle. Lamentování, příkazy a zákazy mých rodičů už nadále nepadaly na úrodnou půdu.
Jednou jsem okusila svobodu a nehodlala jsem se jí vzdát, stejně tak, jako jsem se nedokázala vzdát Matěje, i když rodiče tvrdili, že na sebe máme špatný vliv.
Z tohohle našeho „špatného vlivu“ vzniklo pevné už pětatřicetileté manželství a tři děti. I přes můj pomalý a zakřiknutý rozjezd jsem si své mládí nakonec užila.
Na čundrech, diskotékách i v tom divadle, kam jsme z recese s Matějem a Dášou rok po našem prvním společném vzdoru opravdu vyrazili.
Magdaléna (57), střední Čechy
