Kdo nemá to štěstí, že bydlí na samotě u lesa, tak ví, co je soužití se sousedy! Když máte kliku a bydlí vedle vás fajn lidé, je to jako výhra. Opakje ovšem peklo!
S manželem jsme si koupili řadový domek na okraji našeho města. Sice bychom bývali raději samostatný, ale ten byl přece jen o dost dražší a naše finanční možnosti už na to nestačily. Už takhle to bylo jen tak tak, abychom hypotéku vůbec dostali.
Manžel je kluk z dětského domova a já ze tří sourozenců, takže na rodiče jsme se spoléhat nemohli. Než jsme se zmohli na své bydlení, bydleli jsme v malém bytě, za který jsme platili nehorázný podnájem.
Zdáli se nám fajn
Než jsme se začali do našeho nového domova stěhovat, obešli jsme ze slušnosti všechny naše budoucí sousedy. Chtěli jsme se zkrátka dobře zapsat. Všichni se nám zdáli prima, jen jeden soused nám ani neotevřel. „To buďte rádi, to je příšerný chlap,“ špitla nám Alena, jedna z nových sousedek.
V té chvíli jsme ji ještě ani moc vážně nebrali, ale mnohokrát jsme si na její slova později vzpomněli. Stěhování nám sice chvíli trvalo, ale za tři měsíce jsme se konečně zabydleli. Bylo kolem toho trochu nepořádku, to uznávám. Samozřejmě že jsme se snažili, abychom nikoho nerušili a aby se stěhování našich sousedů moc nedotklo.
Sjel nás, ani nepozdravil!
Jenže už během prvního týdne nám přišel Karel odvedle vynadat. „Kolik sem těch stěhováků ještě přijede? My už bychom rádi měli klid,“ prohlásil. Manžel se omluvil a vysvětlil, že už je to celé skoro hotové.
„Tak to mám radost!“ zatvářil se kysele a při odchodu ještě utrousil: „Že jste raději nezůstali tam, kde jste byli,“ a zabouchl dveře. Nechápavě jsme se na sebe s manželem podívali. „Ten je tedy příjemný,“ řekl Jarda ironicky.
Cokoliv děláme, je zle
Když bylo po stěhování, začali jsme s menšími úpravami na zahradě. Zatím jsme totiž na předzahrádce a zadní zahradě měli jen udusanou hlínu. A tak si Jarda pozval kamaráda, který nám zahradu zkypřil svým malým traktůrkem.
Tím jsme si samozřejmě vysloužili další návštěvu souseda. Když jsme na jeho urputné zvonění otevřeli, opět na nás bez pozdravu vyjel: „To tu nemůže být klid ani o víkendu?“ zařval na manžela, který pohotově a v klidu odvětil:
„Tak to víte, sousede, jsou i lidé, kteří jsou v pracovních dnech v práci. Pohled, kterým ho soused „vztekloun“, jak jsme ho pojmenovali, počastoval, bych vám vidět nepřála. Otočil se na podpadku a odpochodoval na svoji zahradu. Bohužel to pro něj znamenalo vyhlášení války naší rodině.
Začal se mstít!
Hned z pondělí na úterý nás v noci vzbudila hlasitá hudba. Když jsme nespali ještě ani v jednu, vydal se Jarda vzteklounovi domluvit. Ten mu ani neotevřel dveře. Tu noc jsme se moc nevyspali. Hned druhý den jsem za ním šla sama: „Možná jsme vykročili špatnou nohou. Pojďmě to smazat a neznepříjemňovat si život,“ zkusila jsem to mile.
„Mně jste ukradení,“ odfrkl soused a bouchl mi před nosem dveřmi. Zkusila jsem ještě na něj mluvit přes dveře, ale když jsem slyšela, že odchází, došla mi trpělivost: „Příště na vás zavoláme policii za rušení nočního klidu, když to chcete takhle!“
Studená sprcha
Hned druhý den, když se Jarda hrabal na zahradě, dostal studenou sprchu. Doslova a do písmene! „Co to děláte? Ta voda je úplně ledová!“ houkl manžel na souseda, který si kropil křoví. Ten se jen usmíval.
„To jsem nechtěl, vyklouzla mi hadice z ruky,“ pronesl jakoby mile. Jarda přišel domů úplně mokrý. ,,Já ti říkám, že s tím chlapem ještě budou problémy,“ nadával a šel se převléknout. Koukla jsem na zahradu a došlo mi, že je fakt divné zalévat zahradu v půlce podzimu.
Zaneřádil nám celou zahradu!
A než jsme se stihli vzpamatovat, uspořádal si další „mejdánek“ s hlasitou hudbou. To už jsme policisty zavolali. Po jejich odjezdu jsme si oddechli: „Konečně klid,“ řekl manžel a usnul. Oba jsme věřili, že toto souseda odradí od dalších záškodnických akcí. Ani jednoho z nás nenapadlo, čeho se od vzteklouna v následujících dnech dočkáme!
Na zahradě jsem našla nespočet psích exkrementů. Bylo jich vážně hodně. Jarda je celý rozzuřený uklízel. „Kdo si dá tu práci, aby nám přes plot házel h….?“ remcal vztekle, i když jsme oba přesně věděli, čí to je práce. Bylo nám jasné, že tohle nebude jen tak nějaká sousedská přestřelka, že je to regulérní válka.
Nebylo mu pomoci
Jenže jsme nevěděli, co s tím. A tak jsem zašla na policii. „My s tím nic neuděláme. Můžeme k vám jezdit na každé vaše zavolání, ale to je vše. Budete to muset dát k soudu! Do toho se nám s manželem ale moc nechtělo, a tak jsme si řekli, že ještě počkáme, že to souseda třeba přestane bavit a smíří se s naší přítomností.
A čas to opravdu vyřešil, i když ne, jak jsme doufali. Při jednom ze svých vzteklých výbuchů se sesunul k zemi. Byla to mrtvice a natolik rozsáhlá, že byla fatální. Ani rychle přivolaná záchranka mu už nedokázala pomoci.
Mirka J. (58), Plzeň
