Jak dovede být člověk krutý, to se rozumem vážně nedá pochopit. Myslela jsem, že tu hrůzu nepřežiju. Ani já, ani Zoro.

Můj milovaný pejsek mi leží u nohou a upřeně na mě hledí. Už je z nejhoršího venku, ale ještě pořád ho bolí pravá přední tlapka. Ze všeho nejhůř je na tom ale jeho psychika.

Dříve kamarádský, přátelský pejsek je dnes ustrašený uzlíček nervů, který se začne celý klepat, jen se k němu přiblíží někdo cizí.

Zejména pokud jsou to muži. Bude to ještě hodně dlouho trvat, než se to spraví. A možná že se bát už nepřestane vůbec nikdy. Nedivím se tomu. Jsme na tom stejně.

Můj věrný kamarád

Když mi zemřel manžel, napadlo vnučku pořídit mi pejska, abych nebyla tak sama. Zpočátku jsem se trochu bála, zda to s pejskem budu umět. Nikdy v životě jsem doma žádné zvířátko neměla.

Ale ta roztomilá kulička bylo překrásné štěně, které na mě neustále zvědavě koulelo velkýma očima. A tak netrvalo dlouho a byli z nás skvělí parťáci.

Díky tomu, že jsem se musela starat během dne o pejska a chodit s ním pravidelně ven, mi dny ubíhaly a já se necítila osaměle.

Stále se posmívali

Dodnes nevím, proč jsem Zorovi dala právě toto jméno. Prostě mě to tak napadlo, vylítlo mi to z pusy a už to bylo. Přitom můj pes skutečně není žádné bojové plemeno, žádný Zoro mstitel. Všimla si toho, bohužel, i partička místních výrostků.

Kluci, se kterými byly vždy nějaké problémy. Občas něco rozbili, zničili, nebo dokonce ukradli. A říkalo se o nich, že fetují. Bavilo je posmívat se mému pejskovi pro jeho jméno. Měli z toho vždy dobrou zábavu a Zora různě provokovali.

Chtěl se kamarádit

On ale ve své dobrotě myslel, že je to nějaká hra. A ochotně na jejich chování reagoval. Snažila jsem se té partičce vyhýbat, jak jen to šlo. Ne vždy to bylo ale možné.

Noc plná hrůzy

S Zorem jsem vždy chodívala na procházku ještě večer před spaním. Stejně jako tentokrát. Najednou se z křoví vynořily čtyři postavy. Chytly Zora a utíkaly pryč. Běžela jsem za nimi a volala, ať ho pustí. Dva muži mě chytli, zacpali mi pusu nějakým hadrem: „Tak když to představení chceš vidět, babi, tak pojď!“

Za domy máme velkou louku a tam mě i Zora dotáhli. Mě přivázali ke stromu a nebohého Zora natáhli za všechny čtyři packy mezi dva stromy, hlavou dolů. Aby nemohl štěkat, omotali mu tlamu lepicí páskou.

S jakou radostí před mýma očima Zora mučili, nebudu popisovat. Dodnes o tom nemůžu mluvit.

Zachránil nás včas

Když už jsem myslela, že je konec se Zorem, ale také se mnou, vehnal se na louku velký zdatný pes a bez varování zaútočil na ty darebáky. Za ním přiběhl jeho páníček a pak vše vzalo rychlý spád.

Lumpy policie chytila, polomrtvého Zora odvezli k doktorovi a mě také. Přežili jsme nakonec oba dva. Nebýt ale toho tzv. bojového psa, tak by to dopadlo špatně.

Marie K. (77), severní Čechy