Ve vztazích jsem měla jen problémy. Když mi už táhlo na čtyřicet, vypravila jsem se ze zoufalství za věštcem. Prvně jsem mu nevěřila, podruhé už všechno!
Můj život byl ve znamení neustálých změn. Každý parter mě opustil. Já jsem přitom toužila po manželství a rodině. Nakonec jsem se vypravila k jednomu vyhlášenému věštci. Nahlížel do duše lidí prostřednictvím křišťálové koule.
Jen mě uviděl, měl jasno. „Jste moc dominantní a muži se vás bojí,“ řekl mi. „Pozor si dejte na pohledného muže, který je opředen závojem tajemství,“ sdělil mi. „Může to pro vás být obrovské zklamání.“
Marcel z parčíku
Hm, tak za takovou věštbu jsem snad ani nemusela platit, říkala jsem si cestou domů. S posledním přítelem jsme spolu byli tři roky a já si myslela, že mě požádá o ruku. Místo toho mi řekl třesoucím se hlasem: „Danielo, mám tě rád, ale Natálka je můj osud. Tu si chci vzít a mít s ní rodinu.“
Doma mě čekala samota. Šla jsem se projít ven, abych si vyčistila hlavu. Procházela jsem se ulicemi, a pak si sedla na kraj parčíku. „Slečno,“ uslyšela jsem mužský hlas. Nade mnou stál pohledný chlap s neodolatelným úsměvem. „Promiňte, normálně to nedělám, ale úplně jste mě uhranula!“
Tak jsem se seznámila s Marcelem. Skončili jsme ve vinárně a pak u mě doma. Byla jsem ztracená! „Přítelkyně si našla někoho jiného,“ smutně mi vyprávěl Marcel. „Vyhodila mě z bytu, přespávám u kamaráda.“
Věřila jsem mu všechno. I to, že je grafik na volné noze. Během třech měsíců, co u mě bydlel, nemohl zavadit o pořádný kšeft. „Jsem pro všechny moc drahý,“ říkal mi, „ale nemůžu jít pod cenu. Ale mám další zakázky, vydělám si, neboj.“
Měl pravdu
Pak jsem musela odjet na služební cestu. Vrátila jsem se celá natěšená. „Macíku,“ volala jsem ode dveří, „už jsem doma!“ Neozýval se. Z chodby jsem vešla do obýváku a myslela si, že omdlím. Zmizela televize i počítač.
Ztratil se mi prstýnek s rubínem po babičce a zlatý řetízek s mým znamením. Okamžitě jsem Marcelovi volala. „Volané číslo neexistuje,“ ozval se automat. Na policii mně ukázali několik fotek. Na jedné byl Marcel. Ovšem pod jiným jménem. Okradl nás! Vzpomněla jsem si na věštce. Měl pravdu!
Tak znovu…
Vydala jsem se za ním znovu. Na dovolenou, jak mi radil, jsem se vydala ten rok celá dychtivá. Měla jsem tam potkat toho pravého. Nebyl krasavec, ale tichý chlap, počítačový expert. Dávala jsem si pozor, abych nebyla moc dominantní. A povedlo se.
Vydrželi jsme spolu už dvanáct let a máme dvě děti. Dominantní samozřejmě zase dávno jsem, manžel si už ale zvykl. A naši dva synové taky. Vychovávám je pro dvě podobné ženy, jako jsem já. Jistě mi jednou poděkují.
Daniela (53), Praha
