Můj otec byl násilník a já si jako napotvoru pro jistotu našla jako otce pro svoji dceru stejného agresora. Nevím, jak bychom s dcerou skončily, kdyby nezasáhl osud.
Mé dětství nebylo růžové. Maminka mě sice milovala, ale milovala i mého otce, kvartálního alkoholika, kterého nedokázala opustit. Mnohokrát u nás zasahovala policie, kterou přivolali sousedé, protože křik z našeho bytu je nenechal spát.
Nejednou maminka skončila i v nemocnici. Po pár týdnech pekla se otec srovnal a my si vždy dělali marné naděje, že tentokrát snad přestane pít definitivně. Bohužel, vždy marně.
Z louže pod okap
A tak jsem utekla z domova hned, jak se naskytla příležitost. V devatenácti letech jsem na zábavě potkala Milana. Zamilovala jsem se až po uši. Všechny kamarádky mi ho záviděly. Byl vtipný, okouzlující, měl stejné zájmy jako já. Oba jsme rádi chodili do kina a chtěli cestovat.
Trochu žárlil, ale to mi nevadilo, lichotilo mi to. „Jsi jen moje, víš to?“ často se mě ptal a já věřila, že je to ten pravý, se kterým mě čeká budoucnost zalitá štěstím. Jak jsem se pletla. Vzali jsme se i přes protesty mé maminky.
„Janičko, rozmysli si to. Jsi chytrá holka, nemusíš si vzít hned prvního, na kterého jsi narazila,“ snažila se mi rozmluvit moji volbu. Myslela jsem si, že mi mé štěstí nepřeje, protože je sama nešťastná. Ona zatím zřejmě poznala pravou tvář mého vyvoleného.
Kam se poděla má láska?
Už krátce po svatbě se mi začal měnit před očima. Pryč byly veškeré lichotky či letmá objetí. Dokonce i pusa na přivítanou pro něho byla problém. Myslela jsem si, že má jen nějaké starosti v práci. V posteli mě používal jen ke svému potěšení. Zacházel se mnou, jako kdybych snad ani nebyla žena, nebral žádné ohledy.
A tak jsem brzy otěhotněla a narodila se nám krásná dcera. Od té doby začalo doma doslova peklo. Milan začal kritizovat jakoukoli mou činnost v domácnosti, zpochybňoval výchovu naší dcery a ponižoval mě. „Ty jsi snad totálně blbá,“ řval na mě jednou, když jsem chystala nedělní oběd.
„Podívej, cos to zase uvařila za blivajz, vždyť na to se nedá ani koukat, natož to žrát!“ kritizoval mnou připravenou svíčkovou.
„To by mě zajímalo, z čeho jsi tak vyžraná, když ani neumíš vařit,“ burácel a pak talíř, na který jsem mu nandala jídlo, vyhodil z okna na zahradu! Byla jsem pro něj tlustá a hloupá ženská k ničemu.
Začal bít i dceru!
Netrvalo dlouho a své výtky a ponižování obohatil o fyzický útok. Po příchodu z práce na mě jednou vyjel: „Co to tu je za bordel? Že ty ses tu celý den jen kurvila, místo aby ses starala o to, o co máš?“ a vrazil mi facku, že jsem málem upadla.
Byla jsem v šoku, nemohla jsem uvěřit, že muž, kterého tolik miluji a kterému jsem dala dítě, je něčeho takového schopen.
Hned se začal omlouvat: „Promiň, Janičko, ujely mi nervy, jsem nějak přepracovaný!“ A já mu odpustila! Jenže nepřestal. Jednoho dne jsem k večeři místo hovězího masa koupila kuřecí, protože naše finanční situace nebyla zrovna růžová.
Facku jsem schytala hned mezi dveřmi. Dcera začala plakat, a tak ji manžel uhodil taky. Na tu chvíli nikdy nezapomenu! Situace gradovala. Milan se postupně přestal omlouvat, přestal mi dávat peníze na jídlo i jevit zájem o dceru.
Domácí teror sílil
Neustále nás psychicky i fyzicky týral. V té době jsem jako matka naprosto selhala. Často jsem myslela na sebevraždu. Kdybych nebyla, musel by o dceru pečovat, pochopil by, jaký poklad to je.
Nikdy nezapomenu na okamžik, jak plakala v kuchyni u okna a prosila: „Maminko, neskákej!“ Tohle období bych nejraději vymazala. Vím, že jsem její dětství ošklivě poznamenala, i když jsem ji milovala nadevše. Nedokázala jsem ji uchránit před násilníkem.
Byla to záchrana
Naštěstí to za mě vyřešil osud. Tedy fakt, že Milan dělal pojistné podvody, o kterých jsem neměla potuchy. Nevím, co s ukradenými penězi dělal, ale bylo to dost na to, aby ho zavřeli!
Dokázala jsem všechno změnit!
V tu chvíli jsem se naštěstí chopila příležitosti. Protože jsem neměla žádné peníze, abych svoji situaci mohla řešit, obrátila jsem se na krizovou linku Rosa, kde mi poradili, co mám dělat dál.
Manžel dostal soudní zákaz styku se mnou i dcerou a následoval rozvod. Nebýt organizace, která mi pomohla s úhradou soudních výdajů, nikdy bych to nedokázala.
Je už jen černá můra
Pomohli mi také najít dotované bydlení a najít práci, abych se mohla postavit na vlastní nohy. Dceru jsem tak vychovala sama a v klidu. Pocit studu a sebeobviňování je ve mně ale stále někde hluboko uvnitř skryt.
Snad jsem ale své dceři dala alespoň o něco lepší příklad než moje máma mně, když jsem nepromeškala šanci a odešla jsem od tyrana. Zatím to tak vypadá. Je už mnoho let šťastně vdaná. S ex jsme přerušili kontakty, ostatně vězení se stalo jeho druhým domovem. Snad se mi podařilo přetnout začarovaný kruh domácího násilí.
Jana T. (59), Liberec
