V pubertě jsem často zírala do zrcadla a přála si, aby mi řeklo, že jsem ze všech nejkrásnější. Jenomže to by byla hrozná lež.

Nebyla jsem hezká. Máma s tátou mě sice ujišťovali, že opak je pravdou, jenomže rodiče nejsou objektivní. Prostě jsem se matce přírodě jaksi nepovedla.

Nevím, co ji vedlo k tomu, aby mě stvořila kudrnatou jako ovci, abych na svět koukala malýma, pichlavýma očima, a nevím, proč to korunovala buclatými tvary.

Maminka, babičky, tetičky i jejich kamarádky mě odjakživa hladily po hlavičce a ujišťovaly, jaká jsem hezká panenka, ale nebyla to pravda. Lhaly, zatímco zrcadla nelžou.

A když se na pionýrském táboře – to jsem chodila do sedmé třídy základní školy – konala soutěž krásy, skončila jsem na posledním místě.

Od té doby mě na tábor nikdo nedostal. Takové ponížení. Bohužel nemělo jen tak skončit, spíš naopak. Narůstalo. Na střední škole přituhlo. Spolužačky randily s kluky, což pro mě byl nedostižný sen.

Jeden spolužák

Ve čtvrtém ročníku se mi zalíbil jeden spolužák. To on byl mou tajnou motivací, abych se sebou něco udělala. Tehdy jsem se fakt snažila.

Chodila jsem běhat, skoro jsem nejedla, žehlila jsem si vlasy, pořídila jsem si řasenku a lesk na rty a od vychrtlé spolužačky Nováčkové jsem si koupila za tři sta padesát korun opravdové džíny.

Prodávala je, protože jí byly velké. Vylepšená po všech stránkách jsem si stoupla před velké zrcadlo v chodbě a zeptala jsem se ho, co tomu říká. Neuslyšela jsem to, co královna ze Sněhurky:

Ty jsi, paní, v zemi zdejší ze všech krásek nejkrásnější,“ nicméně dočkala jsem se aspoň uznalého mlčení.

Nebylo to tak zlé a štěstí mi šlo na ruku i dál. Blížila se maturita a mnozí plavali v matematice, kterou jsem já zvládala levou zadní. Můj idol, Honza, mě tehdy poprosil, abych ho doučovala.

Těžko vylíčit, s jakou radostí jsem souhlasila a jaké starosti jsem měla o svůj vzhled.

Rudolfovo číslo

Sedávali jsme v parku a drmolili vzorečky. Kolikrát jsme se u toho kupodivu i nasmáli. Ne, že by byla matika legrační, ale bylo nám spolu dobře. „Hlavně to neříkej u matury,“ brečela jsem smíchy, když řekl místo Ludolfovo číslo Rudolfovo číslo.

Nevím, proč jsem si začala myslet, že spolu chodíme. I troubovi by bylo jasné, že se jen učíme, nic víc. A úspěšně, protože Honza odmaturoval za dvě. Na maturitním večírku za mnou přišel s velkou čokoládou. „Zachránila jsi mě,“ řekl a oči mu zářily.

Vidím to jako dnes: sedl si vedle mě ke stolečku a nalil víno do dvou skleniček. Ťukli jsme si. Pak se tam nachomýtla Nováčková a povídá: „Páni, vy spolu chodíte?“ Honza jí bez rozmýšlení odpověděl: „Neblázni. Jen jsme drtili matiku. Půjdeš si zatancovat?“

Jitka (57), severní Čechy