Ve chvíli, kdy jsem ho poprvé spatřila, jsem netušila, že jednou, za pár let, budeme žít v jednom bytě, na jedné adrese a s vidinou společné budoucnosti.
Seděl tam v bílé bundě, se šibalským úsměvem a docela se mi líbil. Dlouho se pak nic nedělo, každému z nás ubíhal život vlastním směrem, každý si žil ten svůj bez toho, aniž bychom si uvědomovali, že ten druhý existuje.
Po nějaké době ho přeřadili na jiné pracoviště a já jsem ho začala potkávat každý den. Radim byl milý, věčně rozesmátý, ale to bylo všechno, čeho jsem si jako žena na něm všimla. Jednou přišel s tetováním na rameni, jindy s jizvou na tváři – to byly jediné věci, které mi o něm jakž takž utkvěly z tohoto období v paměti.
Samota mi nesvědčila
Potom se můj život radikálně změnil. Zůstala jsem sama, bez muže, se kterým jsem trávila posledních pár let. Samota mě trápila. Nebyla jsem zvyklá být sama, bez možnosti se někomu vypovídat, jaký jsem měla den, co nového se mi přihodilo, co se stalo. Samozřejmě že se můj rozchod přetřásal po firmě, takže krátce nato každý věděl, co se děje.
Neznámý svůdce
Najednou mi začaly chodit z neznámého čísla textové zprávy na mobil. Chodily pravidelně každou sobotu kolem poledne a já se pomalu těšila na každou další sobotu a čekala, co pěkného opět dostanu. Byly to básničky, které popisovaly krásu ženy, kterou neznámý muž tajně obdivoval a snil o ní.
Bylo to krásné a zvláštní zároveň. Cítila jsem vzrušení a nedočkavost v pravidelných dávkách. Stále jsem nevěděla, kdo je jejich původcem, až jednou mě tak napadlo zeptat se Radima, zda o těch zprávách něco neví. Zatvářil se překvapeně, ale zčervenaly mu tváře, a to ho prozradilo.
Příjemné rozptýlení
Od té doby jsem žádnou zprávu nedostala. Začali jsme si ale spolu častěji povídat – o životě, o vztazích, o láskách, pádech i obavách. Byl milý a pozorný, nosil mi dárky a já jsem se těšila z jeho přítomnosti.
Časem jsme se začali setkávat i soukromě, mimo kancelář, ale dlouho to nevydrželo. Měl „nějaký vztah“ a ani jeden z nás to necítil tak, že bychom spolu chtěli být nějak vážněji.
Velká láska
Jednou, po necelém roce od našeho posledního soukromého setkání, za mnou opět přišel do kanceláře a začali jsme si znovu důvěrněji povídat. Mezitím se Radim s tím „nějakým vztahem“ rozešel a setkávali jsme se čím dál tím intenzivněji.
Po pár týdnech jsem se najednou do něho zamilovala a zůstala jsem překvapená i zhrozená současně, když z mých úst zazněla slova „miluji tě“. Už dlouho jsem je nikomu neřekla a dlouho jsem nic podobného necítila.
Jako na houpačce
Náš vztah nebyl ideální, prošel mnoha krizemi a rozchody, kdy jsem měla pocit, že to už definitivně skončilo. Proplakala jsem moře slz, probděla desítky nocí, kdy jsem vzpomínala na ty nejkrásnější chvíle a proklínala Radima za to, jak mi dokázal ublížit.
Nenáviděla jsem se za to, že jsem podlehla, že jsem se nechala nachytat, ale vždycky jsme se znovu dali nějak dohromady.
Šťastný konec?
Dnes žijeme už čtyři roky ve společné domácnosti a snažíme se o to, aby nám spolu bylo dobře, abychom se hádali co nejméně a aby se rány na duši zahojily. Snažíme se najít společnou cestu, řeč, zájmy a znovu nacházíme ztracenou důvěru.
Myslím, že mohu s klidem říct, že Radima opravdu miluji a umím si představit naši společnou budoucnost, i když vím, že s našimi povahami to nebude vždy procházka růžovou zahradou.
Ani jeden z nás to s tím druhým nebude mít jednoduché, ale přesto tomu věřím, že se vyplatí bojovat a nedokážu si představit život bez jeho úsměvu, doteků i těch hádek, které jsou občas, ve zdravé míře, kořením života.
Kamila D. (46), Blansko
