Moje přítelkyně Stáňa vždy velmi toužila po dětech. Jenže zrovna jako naschvál se jí nedařilo přijít do jiného stavu. S manželem Otou to zkoušeli skoro deset let. Nakonec se rozhodli, že podstoupí umělé oplodnění.

Už tehdy jsem je nesmírně obdivovala, protože to, co podstupovali, bylo skutečně velice vysilující. Nekonečná vyšetření, Stánin pobyt v nemocnici.

Ota vše ochotně podstupoval se svojí ženou, a dokonce se zdálo, že nepřízeň osudu ty dva jenom ještě víc sbližuje.

Jenže po dvou letech i trpělivému Otovi došla trpělivost. „Miláčku, nechci už nikam chodit, nechci hlídat správný den v měsíci a milovat se na čas,“ řekl jednoho večera mé kamarádce s tím, že už je ze všeho vážně hrozně unavený.

Smířili se s osudem

Jejich vztahem to tehdy zatřáslo v základech. Časem ale musela i Stáňa uznat, že už toho bylo vážně příliš. Jejich životy se tedy zase srovnaly a začali normálně žít. Stáňa docházela na psychoterapii, která jí moc pomáhala.

Jejich vztah se vrátil do starých kolejí a žili jeden pro druhého. To bylo zřejmě klíčem k úspěchu a Stáňa po roce zjistila, že je těhotná. „Nevíš, jak jsem šťastná, Magdo.

Vůbec jsem to už nečekala,“ volala mi hned, jak to zjistila! Od té doby nastalo období těšení a velkých příprav. Z ultrazvuku se dozvěděli, že budou mít holčičku, a tak nastalo růžové období.

„Už se nemohu dočkat, až spolu budeme chodit vybírat šatičky a hračky,“ těšila se má kamarádka, která pro své miminko nakoupila výbavičku, že se zdálo, že čeká čtyřčata.

Všichni jsme ji ale chápali. Nemohli se dočkat dne, kdy své miminko poprvé spatří. Oba zářili štěstím a energie z nich jen sálala.

Dárek pro radost přinesl smrt

Vše jsem to prožívala s nimi a cítila se, jako bych byla nedílnou součástí veškeré té lásky. Když přišla malá Ema na svět, bylo to jako skutečný zázrak. Ema rostla před očima, a než jsme se nadáli, byla to malá školačka.

A protože si moc přála kolo, dostala ho k sedmým narozeninám. Byl to dárek osudný. Jednou si rodinka jako obvykle vyjela na výlet po okolí. Malá Ema jela v čele, šlapala o sto šest.

Najednou se kolem skupinky cyklistů mihlo auto a řidič, který nezvládl mírnou zatáčku, smetl Emu rodičům přímo před očima.

Srazil ji opilý mladík

Záchranáři i policie přijeli během pár minut a malá ještě žila, když ji vrtulník převážel do nemocnice. ,,Musíme rychle, její stav je kritický,“ zaslechli rodiče, kteří byli v šoku, jinak ale neutrpěli ani škrábanec.

Ema bojovala o život týden. Jak jsem se dozvěděla z vyšetřování, srazil ji opilý mladíček, který ani neměl řidičák. Má kamarádka se uzavřela do sebe a začala pít.

Nezajímal ji ani soud s vrahem jejího dítěte, ani snahy manžela přiblížit se k ní. „Už nevím, co mám dělat. Nevstává z postele, jen když se jde napít, a to do sebe leje vodku! Navíc ji kombinuje s prášky na nervy a na spaní.

Magdo, bojím se, že ztratím i ji!“ plakal mi Ota na rameni a já nevěděla, jak jim oběma pomoci. Kamarádka mi nebrala telefon, a když jsem za ní šla s jejím mužem, jen zamumlala: „Nechte mě proboha být a vypadněte!“

Také on nakonec onemocněl

Ota se dlouho snažil celou situaci nějak ustát. Dokonce své ženě vyřídil i neplacené volno v práci, protože by jinak Stáňu i přes veškerý soucit s její ztrátou dávno vyhodili.

Sám se však musel vypořádat se stejnou ztrátou jako jeho žena. Trápil se a byl na to sám. Až se nám začal ztrácet před očima. „Oto, ty vůbec nejíš, budu vám vařit,“ nabídla jsem se, ale Ota mi odpověděl, že na jídlo nemá vůbec myšlenky.

„Je mi v poslední době pořád nějak zle. Asi jsem chytil nějakou virózu,“ odpověděl s tím, že si zajde za doktorem.

Zasáhli jsme

Výsledek byl zdrcující. „Mám rakovinu,“ přišel nám Ota sdělit. „Nevím, jak to říci Stáně a jestli je vůbec schopná mě vnímat,“ posteskl si. To byl asi zlomový okamžik, kdy se i můj muž rozhodl zakročit.

Stáňu jsme i přes její odpor vzali k nám a dohlédli na to, aby vystřízlivěla. Když se zdálo, že je schopná vnímat, seznámili jsme ji všichni tři s vážnou nemocí jejího muže.

Chvíli na nás koukala a zdálo se, že nechápe nic. Pak začala strašně plakat. „Prosím, odvezte mě na léčení. Oto, nemohu ztratit i tebe,“ soukala ze sebe mezi vzlyky.

Do protialkoholní léčebny jsme ji odvezli ještě týž den. Ač jsme tomu moc nevěřili, Stáňa skutečně léčbu zvládla a dokončila. A jak se zdá, i Otovi lékaři dokázali pomoci a je v současné době zdráv.

Oba ale vědí, že jejich stav vůbec nemusí být trvalý. Den co den bojují se svojí ztrátou a den co den se snaží najít nový důvod pro co žít. Ještě že mají jeden druhého!

Magda V. (59), Opava