Vdávala jsem se velmi mladá a k tomu ještě za cizince, který se za mnou přistěhoval. To, co mi ale chybělo ve vztahu s ním, jsem si vynahrazovala jinde.
Vdávala jsem se, když mi bylo dvacet čtyři let. Asi unáhleně, a hlavně za prvního kluka, kterého jsem v životě poznala. Můj manžel byl Američan. Seznámili jsme se na mém studijním pobytu v San Francisku.
Ani jeden jsme předtím s nikým jiným nechodili. Když jsme se poznali, trávili jsme každou volnou minutu spolu, žili jeden pro druhého, říkali si všechno. S odstupem to vidím jako takovou dětskou lásku.
Ale byl to krásný vztah, a to asi i proto, že jsme měli roky vztah vlastně jen na dálku.
Láska na dálku
Noci jsme trávili na Skype, psali si e-maily. Když jsme dostudovali, ihned jsme se vzali, abychom mohli žít ve stejné zemi a bydlet spolu. Svatba byla jediná možnost, bez ní by jeden v zemi toho druhého nemohl zůstat déle než pár týdnů, natož v ní pracovat.
Vzali jsme se narychlo i přesto, že mi to rodiče rozmlouvali: „Lído, vždyť se pořádně neznáte. Každý máte jinou mentalitu,“ viděli to, co já pochopila až po letech. Tenkrát jsem si nic nepřipouštěla, milovali jsme se.
Nakonec to byl Mike, kdo se „obětoval‘‘ a přestěhoval se za mnou k nám. Doma nechal rodinu, kamarády a začal tady od nuly. Bylo to těžké, ale zvládl to, naučil se perfektně česky, v práci se vypracoval na velmi dobrou pozici.
Otevřely se mi oči
Ale to, co od začátku vypadalo na ideální vztah, se začalo hroutit. Každodenní život odhalil i jeho chyby. Dřív jsme spolu jen cestovali, bavili se a těšili se, jak jednou spolu budeme navždy.
Najednou jsem ale pochopila, že jsme každý jinde. Uvědomila jsem si to, když jsme začali řešit každodenní problémy. Mike totiž v tomto směru jako chlap totálně pohořel. Vše totiž bylo na mně.
Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si to uvědomila. Chápala jsem, že to pro něj není snadné zorientovat se v nové zemi, ale já mu dala času dost. Snažila jsem se s ním o tom i mluvit, ale vůbec nechápal, oč mi jde.
„Vždyť je vše v pohodě, Lidu, co se zlobíš?“ ptal se vždy překvapeně, protože vůbec nic nechápal, a já ztratila chuť se s ním dohadovat.
Nechtěla jsem další dítě
Pochopila jsem, že je Mike netechnický a nepraktický typ a je často ztracený ve věcech, které běžnému Čechovi přijdou jako samozřejmost. A tak jsem musela být doma za toho chlapa já.
Asi i kvůli tomu jsem netoužila po dětech. Možná už tenkrát jsem měla podvědomě strach, že bych se sama starala o další dítě. Protože často jsem v něm viděla asi právě přerostlé dítě, o které se musím starat, a ne chlapa, co je mi oporou.
Nechci, aby to vyznělo tak, že byl úplně neschopný a neměl žádné klady. Naopak, byl to ten nejhodnější člověk, kterého jsem v životě poznala, a nikdo se pro mě nikdy neobětoval víc než on.
Jenže já byla taková mrcha, že jsem si toho nevážila a viděla jen to, že se mnou v některých věcech nedokázal držet krok.
Od nespokojenosti k nevěře
Pak se v mém životě objevil muž, ve kterém jsem viděla přesně toho, po kterém jsem toužila. Pochopitelně to byl kolega z práce. Jiří byl o devět let starší.
Připadal mi atraktivní od začátku, co jsem do firmy přišla. Byl ale ženatý, s malými dětmi, takže jsem si na něj netroufla ani pomyslet. Ale jak to tak bývá, byly firemní akce, služební cesty a my se spolu zapletli.
Dalších pár let jsem vedla paralelní vztah. I když jsem se mnohokrát snažila s Jirkou rozejít, nedokázala jsem to. „Neboj, Lidu, jen co děti odrostou, rozvedu se a budeme stále spolu,“ sliboval mi často zářnou budoucnost a já mu chtěla věřit.
Byl pro mě typem naprosto atraktivního chlapa a přitahoval mě tak, že jsem z toho šílela. Nejen vzhledem, ale i tím, že to byl typický Čech, co si skoro se vším poradil. Budil ve mně respekt, který jsem z manžela neměla.
Navíc jsem s ním měla nejlepší sex v životě, zatímco s manželem jsme milování moc nedali.
Držela jsem se své jistoty
Přesto jsem se manžela bála opustit. Obávala jsem se, i když Jiří nakonec podal žádost o rozvod, že bych jednou mohla skončit sama. Jemu jsem samozřejmě řekla, že jsem již žádost také podala.
Ale lhala jsem, protože jsem si moc dobře uvědomovala, jak hodně je Jiří vytížený a jak málo volného času mu už teď zbývá. K tomu by po rozvodu přibyly ještě vyhrazené dny pro děti, a kolik času by zbylo na mě?
A právě proto, že jsem si uvědomovala, že pro něho nikdy nebudu prioritou, že si mezi dětmi a mnou vždycky vybere je, což jsem mu v žádném případě nezazlívala a chápala jsem to, jsem se stále držela svého manžela.
U toho jsem totiž, na rozdíl od Jiřího, byla v centru zájmu já. Navíc jsem si moc dobře uvědomovala, že Jiřího v podstatě neznám. Nikdy jsme spolu nebyli třeba ani na dva dny v kuse, vždycky jen večer po práci.
Vyřešila to sokyně
Dlouho jsem tak žila mezi dvěma muži, a kdyby mě neprozradila Jiřího manželka, možná bych tak žila ještě dnes. Samozřejmě že v rozvodové bitvě je každý prostředek dobrý.
A tak Jiřího žena vytáhla u rozvodu manželovu nevěru. Vůbec nevím, jak se o nás dozvěděla! A podle toho, co u soudu vyprávěla, o nás musela vědět prakticky od začátku!
Bohužel bydlíme na malém městě, a tak si o nás za chvíli začali šuškat i vrabci na střeše. Poslední, jako obvykle, se to dozvěděl můj manžel. „Podívej, Lído, vím, že vše mezi námi nebylo ideální, ale nechci to zahodit.
Vezmu si neplacené volno a na dva měsíce odjedu domů, potřebuji se s tím vyrovnat sám,“ řekl mi můj hodný muž. „Až se vrátím, řekneme si, co bude dál!“
Ani jeden, ani druhý
Když ale můj manžel odletěl domů, mně se najednou ulevilo. Kupodivu zmizela i má touha po Jiřím, který byl vývojem rozvodu natolik zdrcen, že jsme se téměř nevídali.
A já si začala připouštět i tu variantu, že bych mohla žít sama a že to není vůbec špatné. Na děti už bylo stejně pozdě, doma jsem dělala ženské i mužské práce, tak k čemu mít doma ještě někoho dalšího? Kvůli sexu?
Na to se vždy někdo najde. A tak jsem po měsíci napsala manželovi, že protahovat náš vztah nemá smysl. Jestli chce, ať v Americe zůstane, že vše se dá dořešit na dálku. Kupodivu souhlasil. S Jiřím jsem se v podstatě ani rozcházet nemusela.
Prostě se v mém životě přestal vyskytovat. Od té doby žiju už mnoho let sama. Jediné, čeho lituji, je, že jsem neměla děti. To už teď ale stejně nezachráním.
Lída P. (63), severní Čechy
