Domů     Stará vrba
Stará vrba
4 minuty čtení

Jsou místa, která jsou spjata s mým životem více, než kterákoli jiná. Jedním z nich je i stará vrba stojící na břehu rybníka u domu, ve kterém vyrůstala moje maminka, a kde jsem já strávila všechny krásné dny svého dětství.

Ráda se k té vrbě vracím, neboť mě k ní pojí zvláštní nostalgie vzpomínek. Událo se u ní tolik zásadních situací v mém životě, že mám až někdy pocit, jako kdyby byla mou součástí.

Mojí první vzpomínkou na toto místo je chvíle, kdy mě k ní přivedla moje babička. Posadila se na lavičku, která byla umístěna přímo v jejích kořenech, vzala si mě na klín a začala se mnou hrát mou oblíbenou dětskou hru.

„Takhle jedou páni!“ jemně mě pohupovala na kolenou a pokračovala: „Takhle jedou sedláci!“

Smála jsem se a raději jsem se jí víc chytila, protože už jsem moc dobře věděla, co bude následovat.

„Takhle jedou kmáni!“ babička se mnou začala třást, jako kdybych se vezla na sedláckém voze s dřevěnými koly na kamenité cestě.

„Jsi moje nejkrásnější holčička!“ přitiskla mě pak k sobě a políbila. „Bůh ti žehnej celý tvůj život“ udělala mi na čele křížek.

„Babi, proč pláčeš?!“ dotýkala jsem se jejích slz, které jí stékaly po tváři.

„To já jen radostí, že mám tak krásnou vnučku,“ usmívala se na mě, ale slzy jí stékat nepřestávaly.

„Škoda, že už tady nebudu, až budeš mít taky tak krásnou holčičku, jako jsi ty,“ znovu mě políbila.

„Ale babičko,“ objala jsem ji. „Ty tady se mnou přece musíš být napořád!“

Babička zemřela, když mi bylo čtrnáct let. Hrozně moc jsem tehdy plakala. Měla pohřeb ve vesnici, kde prožila celý svůj život.

Doprovázela jsem jí spolu se svou maminkou na poslední cestě a srdce mě tenkrát bolelo tak moc, že jsem si až myslela, že mi praskne žalem.

Když smuteční obřad skončil, babička byla uložena do rodinného hrobu a maminka připravila pro všechny babiččiny přátele a známé hostinu v jejím domečku, utekla jsem tenkrát právě k té staré vrbě.

Posadila jsem se na lavičku, na které sedávala moje babička, a plakala jsem. Moje slzy stékaly do kořenů stromu, když náhle zašuměly listy ve větvích a já v něm uslyšela hlas mé babičky, který jakoby mi říkal:

„Neplač, holčičko, budu tady s tebou napořád!“

V duši se mi rozhostil zvláštní klid a já věděla, že kdykoli se sem vrátím, babička tu na mě bude vždycky čekat.

Když jsem se pak seznámila se svou první láskou, Petrem, o kterém jsem tehdy ještě nevěděla, že se stane mým manželem, přivedla jsem ho k té staré vrbě, abych ho ukázala babičce.

Petrovi jsem samozřejmě neřekla nic, aby si o mně nemyslel, že jsem se zbláznila, ale tajně jsem doufala, že kdyby se babičce nelíbil, určitě by mi to dala nějakým způsobem najevo.

Seděli jsme spolu s Petrem pod stromem, dívali se na klidnou hladinu rybníka a já poslouchala tichý šepot listů. Všechno bylo tak klidné a jakoby celá krajina byla naplněna stejně velkou láskou jako moje srdce. Nic zvláštního se nestalo a já si byla jistá, že mi Petra babička schválila.

Vdávala jsem se v místním kostele, kde jsem byla také pokřtěná. Na mou a Petrovu svatbu se přišli podívat všichni lidé z vesnice, kteří mě znali odmalička.

„Kdyby tě tak viděla tvoje babička!“ řekla mi jedna teta a pohladila mě.

„Vím, že mě vidí,“ odpověděla jsem jí. Byla jsem si tím naprosto jistá. Když jsme pak s Pavlem vycházeli z kostela, zastavili jsme se oba u babiččinýho hrobu, abych se s ní podělila o své štěstí.

„Babičko, čekám dítě,“ řekla jsem jí tu zprávu jako první, i když Pavel ji slyšel spolu sní. Vzal mě do náruče a objal tak silně, že mě málem rozmáčknul. A babička se na mě dívala ze své fotky na náhrobku svým krásným upřímným úsměvem.

Když se nám pak Leontýnka narodila, přinesla jsem jí babičce také ukázat. S Pavlem jsme se rozhodli, že v době mé mateřské budeme bydlet v babiččině domě na venkově.

Do práce to Pavel neměl daleko, mohl dojíždět každý den, a já jsem měla možnost strávit tu nejlepší mateřskou ve svém rodném domě uprostřed panenské přírody, jako se to nepoštěstí málokteré ženě. Možná i díky tomu jsem přišla do jiného stavu podruhé.

A stejně jako kdysi mě vozila babička na kolenou, teď chovám i své dvě malé děti. Moji písničku doprovází šumění listů staré vrby, ve kterých slyším hlas mé babičky:

„Buďte šťastné, moje děti, buďte jenom šťastné.“

Maruška, 28 let, jižní Čechy

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Po manželově smrti se o mě příbuzní začali nečekaně zajímat. Nejdřív mě jejich starostlivost těšila, pak mi ale došlo, že to nebude jen tak. Ve svém pražském bytě žiju už dlouhá léta. S manželem jsme ho kdysi pořídili za částku, která by dnes nestačila ani na pořádné auto. Teď má hodnotu několika milionů. Pro mě ale zůstává především domovem plným vzpomínek. Jenže po manželově smrti se najednou
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Skořápka plná zdraví
panidomu.cz
Skořápka plná zdraví
Při pohledu na ořechy nejspíš pomyslíte na kalorie. A to je chyba. Jak vlašské, tak i lískové patří k nejdravějším plodům, které u nás rostou. A právě teď je jejich doba. Věříte na superpotraviny? U vlašských ořechů to není víra, ale skutečnost. Mají tak neobyčejně blahodárný vliv na zdraví, že bychom je měli jíst, samozřejmě
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
historyplus.cz
Vyrostl kostel tajně komunistům přímo pod nosem?
Je rozhodnuto! Senetářov na Blanensku bude vystěhován. Němci chtějí v jeho katastru za okupace zřídit vojenskou střelnici. Místní lidé přesto neztrácejí víru, že se sem jednou vrátí. Dají si slib, který se jim po mnoha letech a starostech podaří naplnit!   „Při poslední bohoslužbě v roce 1944 jsme si slíbili, že pokud se někdy vrátíme,
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
nejsemsama.cz
Krémová zelňačka s bramborami a sýrem
Zelňačka nemusí být těžká a mastná. Tahle verze je jemnější, krémová a uzený sýr jí dodá překvapivě výraznou chuť. Ingredience pro 4 osoby: 500 g bílého zelí 400 g brambor 1 cibule 1 mrkev 1 stroužek česneku 1 l zeleninového vývaru 150 ml smetany na vaření 120 g uzeného sýra 1 lžíce másla 1 lžička kmínu ½ lžičky sladké papriky sůl a pepř petrželka
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
nasehvezdy.cz
Jandová se zamilovala, a teď vůbec neví, jak dál?
Už roky platí, že ve StarDance vzniká mnoho nových lásek. Možná jedna z dalších čeká zpěvačku Martu Jandovou (52). Jejím tanečním partnerem je totiž Martin Prágr (32). V soutěži už tančil s několika