Když mi zavolal můj bývalý spolužák ze střední, že se chystá třídní sraz po několika letech, zaplavila mě vlna nadšení a euforie.
S lidmi ze střední jsme měli úplně jiný vztah než se základkou. Byli jsme sice pořád ještě děti, přesto ale už tak nějak dospělejší, vznikaly mezi námi první lásky a zažili jsme toho spolu zkrátka spoustu.
Nikdy nezapomenu na náš školní zájezd do Bulharska, kde se můj dosud čistě kamarádský vztah s Ondrou přehoupl v lásku jako trám.
Od toho výletu na začátku druháku nás od sebe nemohl nikdo odtrhnout, až do toho osudného dne, kdy jeho otce vedení firmy převelelo na druhý konec republiky a Ondra se tam s rodiči týden po maturitě odstěhoval.
Velká láska skončila
Můj život se ze dne na den zhroutil. Při loučení jsem na Ondru přes slzy neviděla. Přestože jsme si slibovali, že si budeme denně psát, po pár měsících náš vztah vyšuměl. Pocit úzkosti mě sevřel, kdykoliv jsem si na Ondru vzpomněla.
Po čase se objevil můj nynější manžel, zamilovali jsme se do sebe, vzali se a máme tři krásné, zdravé a moc šikovné, dnes už dospělé děti, na které jsme oba velice hrdí.
Spokojené manželství
S manželem Martinem nám to skvěle klape dodnes, náš vztah se už samozřejmě přehoupl v poklidně plynoucí řeku jistoty, bez nějakých velkých vášní, já si jej však hluboce vážím a žádné výstřelky nevyhledávám.
Když jsem ale položila sluchátko po telefonátu s Jirkou, organizátorem srazu, mé břicho zaplavili oni pověstní motýlci a hlavou mi běželo pásmo otázek: „Bude tam taky Ondřej? Jak se asi má? Je šťastný? Ženatý?“
Okamžik setkání
Den „D“ nastal. Manžel mi popřál hezkou zábavu a já načesaná a nalíčená jsem vyrazila vstříc večeru. Jen jsem vstoupila do sálu bývalé sokolovny, kde jsme se měli sejít, pusa se mi sama od sebe roztáhla od ucha k uchu.
Okolo dlouhého stolu sedělo tolik známých tváří. Samozřejmě postavy se jim změnily, vrásek přibývalo, ale rysy se neměnily, poznala jsem je všechny do jednoho a tím jedním myslím Ondru.
Byl zarostlý třídenním strništěm, na sobě měl tričko s límečkem, přes něj svetr a krásně se na mě usmíval.
Samozřejmě mě taky okamžitě poznal, přestože jsem pár kilo přibrala a vlasy už nemám do půli zad. Bez váhání vstal a objal mě. „Ahoj Jano,“ prohodil, jakoby to bylo včera, kdy jsme se viděli naposledy. Jeho doteky mi rozbušily srdce.
Vyprávění o našich životech
Večer pokračoval ve veselém duchu, každý si povídal s každým. Já s Ondrou jsme od sebe neodtrhli oči. Dozvěděla jsem se, že Ondřej vystudoval vysokou školu, následně nastoupil na místo svého otce a vypracoval se na pozici vrcholového manažera firmy.
Také se oženil, ale zase rozvedl a z manželství mu zůstala dcera. S manželkou mu to prý neklapalo, stále cítil, že je něco jako náhrada, nikdy ji prý nemiloval tolik jako mě.
A protože chtěl tento cit ještě jednou poznat, rozvedl se a od té doby bezúspěšně hledá.
Závan nostalgie
Při jeho vyprávění se mi draly slzy do očí. Svého manžela opravdu velice miluji, ale pravdou je, že to nikdy nebylo takové jako s Ondrou. Možná to bylo tím, jak jsme byli mladí, bezstarostní a zbláznění jeden do druhého.
Možná to bylo tím, že naši lásku násilně rozdělili, že nikdy nedošla svého naplnění. Večer plynul, mně bylo krásně a domů se mi vůbec nechtělo. Nicméně společnost se pomalu rozpouštěla, až jsme v sále zbyli jen my dva.
Už to vypadalo zvláštně, takže jsme se také pomalu zvedli k odchodu. Procházeli jsme centrem města a stále jsme si měli co říct.
Když mělo dojít na rozloučení, Ondřej mě chytil za loket a poprosil:„Počkej, nechoď ještě. Tak hezky se mi s tebou povídá. Bydlím tady kousek v hotelu, nechceš zajít dolů do baru, ještě jsi mi určitě neřekla všechno.“
Jedna jediná noc
Jeho očím se nedalo odolat. Zašli jsme tedy ještě do baru na skleničku, která se protáhla o další dvě hodiny, vůbec se mi od něj nechtělo odejít. Byl tak milý, klidný, vyrovnaný a ještě k tomu vtipný a šarmantní.
Zkrátka pořád stejný, akorát dospělý a mužný, musím se přiznat, že mě stále hodně přitahoval. Situaci jsem nezvládla, opili jsme se a on mě vzal nahoru k sobě na pokoj. Naše láska po několika desítkách let došla naplnění.
Moje velké tajemství
Když Ondřej usnul, vykradla jsem se z hotelového pokoje a se slzami v očích šla městem domů, kde jsem se půl hodiny sprchovala, jako bych chtěla smýt hřích noci ze svého těla a ulehla jsem vedle svého manžela.
Do druhého dne jsem se probudila jako nový člověk, rozhodnutá na onu noc zapomenout a vážit si toho nejcennějšího co mám – svojí rodiny.
Ondřej mě už od té doby nikdy nekontaktoval, těžko říct, zda nechtěl nebo si nesehnal číslo, možná ho stejně tak jako mě dohnal pocit viny. Můj manžel se o mé nevěře nikdy nedozvěděl, já však cítím motýlky, kdykoli si na noc se svou láskou ze střední vzpomenu.
Jana L. (51), Praha
