Byl to můj nevlastní bratr. Když mi ho bylo moc líto, opakovala jsem si to slovo nevlastní stále dokola. Ale nepomáhalo to.
Ještě dnes se mi v noci zdá, jak slyším zoufalý řev mého nevlastního bratra Rudy za zdí našeho domu, kde v dílně přistavené k baráku mlátí můj nevlastní otec svého syna z prvního manželství řemenem. Přes záda, nohy, po celém těle. Ruda mi pak vždy ukazoval podlitiny, které byly prakticky po celém těle. S hrůzou jsem na ty rány koukala a tekly mi slzy. Ruda už nebrečel, byl rád, že to skončilo a má teď zase na chvíli klid. Radim nebyl můj otec a snad proto si na mě nedovolil. Nedotkl se mě vůbec a s mou mámou se jen občas pohádal, ale také jsem si nikdy nevšimla, že by ji uhodil, nebo do ní třeba jen strčil. Všechnu svou frustraci, všechny mindráky a každou zlobu, která na něj kdy přišla, si vybil na svém vlastním synovi.
Mlátil ho pravidelně
S odstupem času to vlastně nechápu ještě víc. Vždyť já jsem nebyla jeho, já jsem byla za cizí krev, ale otčím bil jen své dítě. Jakoby mu vyčítal, že mu zkazil život, nevím a už se ho na to nezeptám, ten člověk je na pravdě boží a dlužno dodat, že se spousta lidem ulevilo. Rudovi ale ani moc ne, dokonce jsem měla pocit, když jsem ho po smrti jeho otce ve vězení navštívila a sdělila mu tu zprávu, že ho to naštvalo nikoliv proto, že táta umřel a už ho nemá, stejně jako mámu, která je oba opustila ještě když byl Ruda miminko, ale proto, že nestihl říct svému otci, co si o něm myslí a nějakým způsobem se mu pomstít za všechna ta příkoří, která utrpěl jako kluk. Jeho otec Radim ho mlátil každý týden až do doby, než se Ruda osvobodil díky tomu, že se dopustil nějakých opakovaných krádeží a odvezli ho do diagnostického ústavu. Tady byl najednou mnohem šťastnější, ale psal mi dopisy, kde pořád zdůrazňoval, že je škoda, že tam nejsem taky, z čehož jsem ovšem měla pocity poněkud smíšené, protože já mám sice Rudu ráda, ale do nějakého pasťáku bych jít nechtěla a to ani kvůli němu.
Stačilo málo
Zvláštní věc se stala s tím otčímem Radimem, když přišel o svého fackovacího panáka. Najednou jakoby ztratil energii a stal se zádumčivým, ve své dílně se zavíral na stále delší dobu a mámu nechával samotnou doma koukat na televizi, nebo si číst. V zásadě mu ale bylo jedno, co jeho žena po večerech dělá. Divný koníček pro chlapa, říkám si dnes… Mlátit vlastního syna kvůli každé prkotině a čerpat z té zvrácené činnosti nějakou záhadnou energii. Ano, prkotiny to byly, málokdy něco zásadního. Stačilo, když se Ruda nějak špatně ušklíbnul a už to bylo. No a když třeba jednou zlomil nějaké nářadí, které si půjčil v kůlně, to byl teda virvál!
Můj syn nám dělá radost
Dneska už Radim nežije ani moje máma a po její smrti jsem si i já uvědomila, že jsem jí nestihla něco říct. Proč se ani jednou nezastala Rudy, když ho jeho otec tak šíleně mlátil? Bála se, že se Radimův hněv obrátí proti ní? Nebo jí to snad dělalo dobře, když trpí cizí dítě? Nezdálo se mi ale, že by Rudu neměla ráda, naopak jsem u ní nějaké náznaky soucitu viděla, možná i slzy v očích, jestli si to dnes nenamlouvám. Ale nikdy žádnému bití nezabránila. Oba tihle naši napůl vlastní rodiče tedy odešli aniž jsme si s nimi vyřídili účty. Zbyli jsme si s Rudou sami. Můj nevlastní bráška dál žil tak nějak, jak se lidově říká, pro kriminál, kde v současné době opět tráví veškerý svůj čas. Když je na svobodě, chce mě hned vidět, bydlí u nás do té doby, než ho znovu zavřou. Já žiju pořád v našem starém domku a mám jen syna Josífka, kterému už je ale pětadvacet a zaplať bůh je to slušný kluk, vyučil se nástrojařem a pilně chodí do práce. Ruda ho má rád a vidím na něm, že je hrdý, že má takového synovce, i když nevlastního. Sám neměl v životě štěstí a vlastně se svým osudem ani nemohl nic moc udělat. A Josífek má rád Rudu. Odmalička. Dnes sice moc dobře ví, že je to kriminálník, ale už od počátku poznal, že jeho strýc má hluboko uvnitř dobrou duši.
Je to pořád bratr
Josífek má tátu, který ani neví o tom, že má Josífka. Záměrně jsem to tak zařídila. Asi za to může mé dětství, že jsem chtěla dítěti dopřát ten přepych jen jednoho, zato dokonale milujícího, rodiče. Nebo je za tím něco jiného? Po svých pocitech jsem zase tak zcela nepátrala a vlastně to odmítám dělat. Rozhodla jsem se tenkrát živelně a tečka. Tatínka jsem dítěti vybrala kvalitního a to je důležité. Jistě, přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby byl otcem Ruda, který by jím z právního hlediska jistě být bez problémů mohl. Jenomže to jsem nechtěla. Ani ne kvůli tomu, že byl nevlastní brácha pořád jednou nohou v kriminále. Spíš jsem ho skutečně měla ráda jako sourozence a jakékoliv intimnější spojení by tenhle náš křehký vztah mohlo narušit. A Ruda teď vlastně tak trochu hlava rodiny je. Sice poněkud bizarní, ale to neřeším. Je to člověk, kterého znám celý život a cítím k němu veškerou důvěru. Těším se, až ho zase pustí a budu smutná, že ho zase odvádějí až udělá nějakou rozkrádačku, ale když on nic jiného neumí a ani ho ostatně nechtějí nikde zaměstnat, aby dělal alespoň trochu něco smysluplného. Třeba ho to ale někdy pustí a začne třeba něco hlídat. Jakože by se dostal na tu druhou stranu barikády. Ale to už bude pomalu v důchodu. A chodí vůbec zloději do důchodu?
Marie (54), Liberec
