Je strašné, když vám lékaři vyřknou nad malým dítětem děsivý ortel. Ze zoufalství jsem začala vykuřovat nemoc kadidlem.
Když moje vnučka Anička onemocněla epilepsií a nevypadalo to s ní dobře, usilovně jsem přemýšlela, jak jí pomoci. Ty záchvaty byly příšerné. Prosila jsem všechny svaté, a dokonce si pořídila Madonku s děťátkem, aby pomohli. Po několika měsících byla moje dcera tak vyčerpaná a vystresovaná, že ji srdce prudce bilo a chvěla se. Začala jsem se bát i o ni, trápila se mi a chátrala před očima. A jak se říká, tonoucí se i stébla chytá, začala jsem hledat pomoc tam, kde ji běžně lidé nehledají. Seděla jsem každý den v našem malém kostelíčku a prosila boha o pomoc, aby se nad tou nevinnou duší slitoval. Volala jsem anděly, aby naší Aničku chránily svým křídly. Jednou jsem se tak zabrala do svých modliteb, že jsem si ani nevšimla, že si ke mně přisedl náš pan farář. Pohladil mě několika vlídnými slovy a nakonec mi poradil starou Betinu. Byla to místní podivínka, prastará Němka snad už stoletá, která se nikdy nenaučila dobře česky a německy už zapomněla. Bydlela v polorozpadlé chatrči na samotě, po dvoře ji pobíhali všechny toulavé kočky a psi z okolí, a lidé se jí smáli. Její hlášky typu: „Ich bin už stará mamá, ty jeden fogl!“ se nesly celými Sudety.
Nemoc musíš vykouřit
Dávala jsem si pozor, aby mě k té babě nikdo neviděl jít a neudělala jsem si na vsi ostudu. Stejně jsem ale neunikla pozornosti. „Bylas u Betiny, viď,“ šeptala mi sousedka do ucha na sámošce. „Já tam jednou taky byla. Byl tam skoro každý, ale tajně, aby nikdo nevěděl.“ Společně jsme pak natrhaly a nakoupily bylinky, které mi Betina za dvacku a šest vajec poradila. A vyrobily z nich kadidlo na vykuřování. Tím jsem pak čoudila po celém domě a nejvíc ze všeho v pokoji Aničky. Zeťák zuřil, že je všechny otrávím. Takový to byl smrad. Já se ale nedala a modlila se přitom. Jaké bylo překvapení, že se dlouho žádný záchvat nedostavil. Po dvou měsících do naděje zesílila a čoudily jsme doma pravidelně každý den ráno a pak večer před spaním. Když se po roce ukázalo, že se stav vnučky zlepšil, ložisko v hlavičce nadějně zmenšilo, začal vykuřovat i zeť. Vnučka se sice zcela ze své nemoci nezotavila, stále je třeba její nemoc hlídat, ale je schopná dnes docela dobře fungovat bez záchvatů.
Anna (78), Liberecko
