Z balkonu jsem pozorovala tančící páry a s nimi i svou dceru v modrých šatech s bílými kvítky. Vychovávala jsem ji sama.

Doprovázela jsem dceru do tanečních. Seděla jsem na balkoně, koukala dolů, jak se mladí baví a neobratně křepčí, a vzpomínala na doby, kdy jsem také navštěvovala taneční hodiny a plesy a ještě měla o životě nějaké iluze.

Vlastně to byl tentýž kulturák, v němž se se mnou rozešel Kamil. Tentýž sál, tentýž parket i bar s barovými sedátky. Rozcházeli jsme se nedůstojně u záchodů, to mi ale došlo až později, v té chvíli mi to vůbec nepřišlo na mysl.

Oči mi zalepily slzy, ruce se třásly tak, že mi dělalo potíže zapálit si cigaretu. Nakonec jsem ji vrátila zpátky do krabičky, ostatně bylo to tak lepší. Byla jsem ve třetím měsíci a právě jsem to Markovi sdělila. Vytřeštil oči.

Studoval vysokou a přivydělával si jako asistent tanečního mistra. Byl ozdobou veškerých zdejších plesů, tak jsme se seznámili. V té době jsem také ráda tančila, šlo mi to dobře.

Teď mi však bylo jasné, že se do šatů, v nichž jsem sekala jednu skvělou taneční figuru za druhou, brzy nevejdu. Bylo mi třiadvacet, tehdy bylo běžné se v tom věku vdávat. Existovala naděje, že mi Kamil řekne: „Miminko! O tom už léta sním.“

Děláš si legraci?

Kamil ve skutečnosti řekl: „Děláš si srandu? Dítě, to je to poslední, co bych teď potřeboval. Hele, s takovou jobovkou za mnou nechoď. Koukni, řekni, že si děláš legraci, a já ti koupím velkou becherovku.“ Pamatuji si to jako dnes.

Slyšela jsem z tanečního sálu lkát saxofon, pozorovala barmana, jak otevírá lahev bílého vína a nalévá dvěma mladíkům, kterým zcela zjevně ještě nebylo osmnáct. Kolem nás se proplétaly davy mířící na záchod.

Proč jen jsem si vybrala k takovému sdělení tak hloupé místo? Odpověděla jsem tomu mizerovi, že si srandu nedělám a že už ho nechci nikdy v životě vidět. Ale párkrát jsme se ještě setkali, bylo třeba prohovořit alimenty a tak podobně.

Peníze posílal, o dceru se nezajímal. Jakživ se na ni nepřišel podívat. Vlastně nevěděl, jak vypadá.

Ta se povedla

Tím větší byl můj úžas, když se někdo opřel vedle mě o zábradlí a prohodil konverzačním tónem: „Tak která to je?“ Málem jsem se zadusila pomerančovým džusem.

Ale zachovala jsem dekorum a ukázala rukou na svou dceru, na naši dceru, v bledě modrých šatech s bílými kvítky. Obdivně hvízdl, což doprovodil slovy: „Ale že se nám povedla, co?“ Zacloumal mnou vztek: „Zakazuji, abys…“ pokusila jsem se promluvit.

„A co když mě to fakt mrzí a chtěl bych být táta?“ Málem mi vypadly oči z důlků: „Teď? Když je jí šestnáct?“ Vlastně mohu dosvědčit, že zázraky se dějí. Kamil zřejmě potřeboval dospět. Ale trvalo mu to dost dlouho.

Alena (51), Klatovy