Byli jsme velká láska od mládí. Nikdy bych nevěřila, že svého manžela podvedu a naše Simonka nebude jeho.

Potkali jsme se na vysoké škole v Praze. Za rok jsme si našli společný pronájem a aniž by se přes naše milostné pole přehnal jediný mráček, společně jsme odpromovali a začali si hledat práci.

Když jsme nastoupili každý do jiné nemocnice, byla jsem nervózní, jestli se s Tomášem vzájemně neodcizíme, když už spolu nebudeme celý den. A taky jsem trochu žárlila. Zatímco u Toma bylo všechno v pořádku, problém nastal u mě. Jeden kolega se mi začal dvořit.

Jeho zájem jsem odrážela, ale ve skrytu duše jsem si musela přiznat, že velmi přitahoval. Přehouply se tři roky a my s Tomem zatoužili po rodině. A tak jsme na ni začali pracovat. Těhotenství se mi však vyhýbalo jako čert kříži.

Systematické snažení zanechalo v našem soužití první trhliny. Už to nebylo milování, ale řízená inseminace. Byla jsem znechucená, a navíc si připadala vadná.

Štěstí nás opustilo

Po jedné hádce s manželem jsem dorazila do práce celá ubrečená. Všem jsem se vyhýbala. Takové zprávy se ale nesou rychle, tak na mě krátce nato zaklepal můj kolega ctitel. Ptal se, co se děje. A že bychom to mohli probrat u skleničky.

Po práci jsme se tedy odebrali do blízké vinárny. Kolega byl okouzlující společník. Pobídl mě, abych se mu svěřila a velmi pozorně naslouchal. Zpětně už vím, že to dělal jen proto, aby ulovil zmatenou kořist.

Víno mi stouplo do hlavy a když jsme mířili taxíkem k domovu, začali jsme se líbat. Kolega toho okamžitě využil, nahlásil taxikáři svoji adresu a já bez protestu vystoupala schody do jeho bytu. Milování s ním mě bavilo.

Byl to vášnivý sex, hodně se vzdaloval našemu nudnému manželskému plození. Byla jsem jako utržená ze řetězu. Podlehla jsem chuti zakázaného ovoce, hodná holčička poprvé v životě zazlobila.

Osud mi přál

Manžel mě nepodezříval. Stávalo se občas, že jsme se zdrželi v práci. Zbývala ještě konfrontace s kolegou. Když jsem dorazila do nemocnice, choval se odtažitě. Byla jsem za to velice ráda. Evidentně to byl pro něj jen úlet. Po měsíci mě ale posedla hrůza.

,,Pane bože, vždyť to nebude Tomáše!“ Nejdřív jsem si říkala, že půjdu tajně na potrat. Ale pak mi došlo, že by se moje doktorka divila. A že by se to manžel jako lékař dozvěděl. Znali se. Nakonec jsem se rozhodla miminko si nechat.

Byla to ironie, že jednou selžu a hned to má takový následek. Po třech měsících, když bylo jisté, že budu mámou, jsem manželovi řekla, že se náš život mění. Mohl se zbláznit radostí.

Asi jsem nečestná mrcha, ale když se dnes koukám na naši kouzelnou dcerku, která je prý celý tatínek, rozhodně nemám v plánu svoji lež odtajnit. Tomáš je skvělý táta a malá ho miluje. Proč bych měla rodinnou idylku kazit?

A navíc si z fakulty pamatuji, jak jsme se učili, že kukaččích dětí je v populaci až třetina. Rozhodně v tom tedy nejsem sama!

Aneta (54), Praha