Naše babi byla vždy rázná, pracovitá a dobrosrdečná osoba. Především ale byla pilířem celé rodiny. Nemoc ji ale změnila.
Po městě mé mamince neřekli jinak než paní Gusta a všichni se jí s respektem klaněli. Jenže když se blížila k osmdesátce, začaly se jí třást ruce a ani s pamětí to nebylo moc slavné.
Jaká matka, taká Katka
Žili jsme ale pohromadě, a tak jsme o naši Gustičku mohli pečovat. Problém nastal, když se má dcera zamilovala a měla přivést domů ženicha poprvé na oběd.
Na prvním dojmu přeci záleží a hned se pozná, zda ženich do rodiny zapadne, anebo ne. Maminka v té době už své ruce často neovládala a prakticky vždy vybryndala vše co mohla. Bylo to s ní měsíc od měsíce složitější.
Prášky nepomáhaly
Brala sice prášky, ale ruce se jí roztřásly v nejméně vhodnou chvíli. A někdy byla pěkně popletená. Často jsme nacházeli ponožky úhledně poskládané do dveří lednice nebo její oblíbenou voňavku ve špajzu.
A to by naší domácnosti tu nejlepší vizitku v případě návštěvy nastávajícího zetě, určitě neudělalo.
Mladým se těžko vysvětluje nemohoucnost spojená s nemocí a co vše to dokáže s člověkem udělat. Naštěstí to je něco, co si neumí ani představit. A tak se mi v hlavě začal rodit plán, jak naši babi připravit na slavnostní den.
Léčivé koření
Do mého nápadu jsem musela zasvětit nejprve manžela. „Ty ses úplně pomátla!“ praštil rozčíleně novinami, „chceš nás dostat do maléru?“ „To bude jen špetka, špetička, žádný drogový orgie, prosím tě “ snažila jsem se jej uklidnit a získat pro svůj nápad.
„Tati, četla jsem o tom,“ přidala se ke mně Zuzanka, „troška léčivého konopí v polévce nebo v buchtě prý může skutečně lidem jako je babička ulevit a pomoct.“ Rezignovaně tedy pokrčil rameny.
Sehnat „zdravé bylinky“ mi ale dalo trochu práce, ale za týden jsem domů vítězoslavně přinesla malý pytlíček s nadějí pro babi. Jen z té vůně mi bylo zvláštně příjemně.
Začali jsme s ozdravnou kúrou
V bramboračce bylinky plavaly babičce ‚jako majoránka‘, sypala jsem je drcené do pomazánky, kterou milovala, i do koláče, který chodila tajně uždibovat.
Sušené konopí bylo pro nás úzkoprofilové zboží, takže jsme s ním šetřili jak jsme mohli, ale zdálo se, že se dostavují výsledky.
Nevím, jestli to bylo jen naše zbožné přání, ale babička se lepšila. Dalo se s ní normálně povídat. Na den D, kdy měl přijít „ženich“, jsem upekla voňavý perník a připravila dvě čokoládové polevy.
Jednu pro nás zdravé a druhou s rozemletou ‚marjánkou‘ jsem nalila do modrého plecháčku pro babičku.
Skotačivá babka
Od rána jsem nevěděla, co dřív. Zuzka mi pomáhala s vařením. Naklidily jsme obývák, na stůl rozložily čistý ubrus a než jsem se nadála, zvonil Vincek, milý naší dcery. „Dobrý den,“ zarazil se mezi dveřmi, protože až z obýváku hlaholila naše babi.
„Zdravím, mládenečku, jen pojď dál,“ volala, „jen se nás nestyď. Nelákáme tě do perníkový chaloupky.“ Smála se svému vtipu. Ve mně trochu zatrnulo. Babička a vtipkuje? Usedli jsme k obědu a babička téměř nezavřela pusu.
Vyzpovídala Vincka beze zbytku a na svoji vnučku prozradila i to, kdy začala chodit na nočník.
S dceřiným klukem si báječně notovali. Tolik jsme se nezasmáli snad léta. Když jsem se zvedla, že přinesu perník, všimla jsem si v kuchyni, že je modrý plecháček prázdný. V tu chvíli mi to bylo jasné. Babička svoji čokoládovou polevu vylízala celou a najednou!
Z mini dávky se tak stala maxi dávka. Ještě, že to dopadlo takhle.
Je už prababička
Na nápadníka rozhodně zapůsobila „Ta tvá babička je ale fajn baba. Hýří vtipem, a jakého má pamatováka,“ obdivoval ji později „pořád se usmívá a má dobrou náladu.“ „Vincku, musím ti něco říci. My babičku léčíme konopím…“ šla s pravdou ven dcera. „Konopím?“ rozšířili se mu prý zorničky.
V každém případě, do rodiny se přiženil a zdá se, že je tu s námi spokojen, protože už budu potřetí babi a Gustička prababi.
Ve skleníku za rajčaty pro ni pěstujeme „přiměřené množství“ léčivých rostlinek a musím říci, že vzhledem k věku i ‚panu Parkinsonovi‘ je na tom Gustička obdivuhodně dobře.
Zuzana U. (63) Svitavy
