Vyrůstat v rozvedené rodině je občas složité.  Mámě ani tátovi příliš nerozumíte, nevíte, na kterou stranu se postavit a občas máte pocit, že vám nikdo nepodá pomocnou ruku. Vím o čem mluvím, protože i já pocházím z rozvrácené rodiny.

Až před půl rokem jsem však pochopila, že i tak negativní věc, jako je rozvod, má své výhody.

Naši se hádali vždycky. Máma je submisivní povahy a tátovi raději všechno odkývala, jen aby s ním nemusela něco nepříjemného řešit. On toho zákonitě využíval a tak docházelo k hádkám, které jsme se s mladší sestrou snažily přežít v dětském pokoji.

I když mi to bylo nepříjemné, pokoušela jsem se malou Anetku utěšit. Vymýšlela jsem stále nové hry, pouštěla jí nahlas hudbu nebo předčítala nějakou pohádku. Málokdy to zabralo, ale alespoň jsem se snažila.

Bylo mi asi deset, když se naši  konečně domluvili, že bude lepší jít od sebe. Z mámy se stala samoživitelka, a i když otec pravidelně přispíval alimenty, bylo pro ni těžké vyjít s penězi. Zvládli jsme to. Se sestrou jsme vyrostly do krásy a já už v osmnácti letech začala bydlet sama.

Když mi bylo pětadvacet, začala máma randit s jedním mužem. Byl o pět let starší než ona, vlastnil stavební společnost, takže o peníze neměl nouzi a očividně o ni hodně stál. Mně se to však nelíbilo.

Dodnes nedokážu vysvětlit své hloupé a dětinské chování, ale já toho muže zkrátka nedokázala respektovat. Až po pár měsících mi došlo, že to Daniel nemyslí vůbec špatně a chce jen pomoci mámě.

Naštěstí byl natolik hodný, že mé výlevy toleroval a vyčkával, až se vody uklidní. Pomohl mi s pár drobnostmi do mého bytu, občas se mnou zašel na oběd a já si k němu postupně nacházela cestu. Teď ho mám ráda a považuji ho za daleko schopnějšího otce než je ten pravý.

Po rozvodu zůstala mámě chalupa v jedné malé vesnici kousek od Prahy, kam jsme pravidelně jezdili už řadu let. Po pár měsících společného soužití se k nám přidal i Daniel a na první pohled se do místních kopců a ticha zamiloval.

Jednou v létě pak přišel za mámou, jestli by nevadilo, kdyby na víkend pozval svého syna, Matěje, aby si i on odpočinul od každodenního pracovního stresu a načerpal nové síly.

Samozřejmě, že s tím nikdo problém neměl a tak jsme ještě ten den naplánovali společnou dovolenou. V pátek jsem už stepovala na nádraží, sbalená a připravená na tři dny odpočinku. Mohla jsem jet s mámou a tátou autem, ale když já tak moc miluji vlaky.

Kochám se krajinou nebo si celou cestu čtu a musím říct, že to výborně prospívá mojí duši. S Danem jsem se domluvila, že mě jeho syn vyzvedne, až přijedu do cílové stanice, abych se s batohem nemusela trmácet pět kilometrů pěšky po staré prašné cestě. Matěj s tím ochotně souhlasil a také na mě na konečné poctivě čekal.

Už z dálky mi bylo jasné, že on bude mnohem víc, než jen syn mého druhého táty. Měl široká ramena, uhrančivé oči a úsměv od ucha k uchu. V duchu jsem si říkala:

„No a co, tak je hezký. Takových hezkých kluků na světě je,“ ale když promluvil, naprosto jsem mu podlehla. Tak krásný, sametový a přitom hrubý hlas jsem snad ještě nikdy neslyšela. V autě jsme si zaníceně povídali a zjistili, že toho máme spoustu společného.

Pracoval u Dana ve společnosti, byl stejně starý jako já. Žil sám, protože se od něho před rokem odstěhovala přítelkyně a miloval fotbal a lezení po horách.

Nemohla jsem si pomoci a tak jsem po něm celý víkend pokukovala. Na duši mě hřál fakt, že i on mně nebral jen jako známou nebo kamarádku. Pořád se na mě usmíval, mrkal na mě a snažil se mě vylákat ven z domu, abychom si užili chvíli soukromí.

To se mu poštěstilo v sobotu večer, když všichni odešli spát a my v obýváku zcela osaměli. Ani nevím, jak k tomu došlo, ale políbili jsme se. Zůstali jsme v objetí až do brzkých ranních hodin a celou tu dobu jsme přemýšleli, jak s touto situací naložíme dál.

Oba jsme se to báli přiznat rodičům, protože jsme byli, s nadsázkou řečeno, něco jako sourozenci, ale vrátit se to prostě nedalo.

Pár týdnů jsme randili tak říkajíc „natajno“, ale pak jsme to vzdali a všem přiznali, že se máme rádi. Kupodivu to máma s Danem vzali dobře. Vlastně víc než dobře. Oba byli nadšení, protože věděli, že se k sobě opravdu hodíme.

Ani je nenapadlo udělat nám přednášku o tom, že je přeci jen trošku zvláštní, abychom zrovna my dva byli spolu. Už je tomu rok a půl a my stále tvoříme pár. Za několik týdnů se ke mně Matěj dokonce stěhuje a nemůžeme se dočkat společné budoucnosti.

Teď už neřeším, co kdo říká a co si o nás kdo myslí. Místo toho si naplno užívám jeho společnosti.

Klára, 29 let, Praha