Představa, že v tom bytě plném vzpomínek, zůstanu sama,byla pro mě neúnosná. Život jde přece dál a já řešení nakonec našla.
Moje sestra není příliš přívětivý člověk. Teď zrovna honí po bytě stěhováky a diriguje je jako generál. Nic podle ní neudělají správně. Chlapi zatínají zuby a mlčí. Vidím na nich, že by se k tomu rádi vyjádřili, ale raději se neohradí. Mojí sestře se totiž zásadně neodmlouvá. Všichni, kdo znají Irenku, to vědí. A ze všech nejlépe já. Přesto právě k Irence teď chlapi nosí mé věci. Nemám kam jinam jít. Tak budu bydlet tady. Ještě si nejsem tak úplně jistá, zda dělám dobře. Bylo to ale okamžité rozhodnutí. A stejně nečekaně rychle na ten nápad moje sestra přikývla. Tak se uvidí.
Několik let jsme se neviděly
S mojí sestrou to nebylo nikdy jednoduché. Hádaly jsem se už jako malé. Irena je dominantní a její slovo platilo, i když jsem byla starší. Už jako dospělé jsme se pak jednou kvůli celkem bezvýznamné věci, rozkmotřily na dost dlouho. Trvalo nám celkem tři roky než jsme přestaly trucovat. Přesto mám svoji sestru moc ráda. Vím, že i má sestra mě má ráda. Jen neumí dát správným způsobem najevo své city.
Moje rodina, moje jistota
Když jsem se před třiceti lety vdávala, šla mi Irenka za svědka. Byla jsem zamilovaná a šťastná. Rodiče jsme v té době už neměly a Irenka byla do té doby moje jediné zázemí. Po svatbě se ale vše změnilo. Měla jsem manžela, brzy i dvě děti. Měla jsem rodinu. Perfektní rodinu, základnu, jistotu. Moje sestra byla najednou trochu stranou. Dnes si to vyčítám.
Manžel ji nesnášel
Jenže můj manžel Robert od samého začátku Irenku nemohl vystát. Ale ty „sympatie“ byly oboustranné. Irenka ve své dokonalé upřímnosti mi hned po prvním setkání s Robertem řekla, co si o něm myslí. Náfuka, „samožer“ a despota. Zírala jsem na ni nechápavě. Jak něco takového vůbec může říct o tak milém a skvělém muži. Stála jsem tehdy neochvějně za svým partnerem. Teprve po letech jsem musela uznat, že měla sestra pravdu.
Naše první krize
Robert skutečně nebyl člověk, kterého jsem si na začátku představovala. Ano, představovala, protože on už se špatně choval od začátku. Ale já to neviděla. Oči mi otevřel až šokující zážitek, kdy jsem zastihla svého manžela v naší posteli s úplně cizí ženskou. Snažil se vše vysvětlit, omluvit. Sypal si popel na hlavu. A já na chvíli uvěřila. Měla jsem ale brzy poznat, že Robert je profesionální nevěrník a jiný už nebude.
Pořád odpouštět nejde
Měli jsme tehdy dvě děti v choulostivém věku puberťáků. Nemohla jsem je připravit rozvodem o tátu. Jenže Robert si nedal pokoj. Podváděl mě neustále a neplatily na něj mé prosby, ať toho aspoň kvůli dětem nechá. Choval se jak paša, který má svůj harém. Ženské si začal klidně vodit domů. Bez ohledu na mě i na děti. Dost ošklivě jsme se hádali. Byli jsme tak oba zaujatí sami sebou, že jsme si nevšimli, že se na naši rodinu žena další neštěstí.
Nenápadný a tichý
Náš šestnáctiletý syn jednoho dne nepřišel v noci z diskotéky. U nás zase probíhala nechutná hádka a já se snažila z našeho bytu vyhodit Robertovu milenku, když zazvonil telefon. Volala policie. Náš syn skončil zfetovaný na psychiatrii. Jak je možné, že jsme si nevšimli, jako rodiče, že vůbec fetuje? Roberta to vlastně vůbec nezasáhlo. Odešel v klidu se svou barbínou. Ale já byla zoufalá. Naše rodina se řítila někam do propasti a já nevěděla, jak tomu zabránit.
Syn o pomoc nestál
Navštívila jsem všechny protidrogové instituce a hledala pro syna pomoc. On o ni ale nestál. Řekl mi, že mu je z naší rodiny na zvracení a odešel. Žije na ulici. Občas se s ním setkám. Mluvíme spolu vždy ale jen věcně. Nic mu nevymlouvám ani neradím, vím, že by se pak úplně zasekl a nechtěl by se se mnou vidět. Takto mám alespoň jistotu, že žije. A můžu mu dát nějaké peníze, prádlo a jiné potřebné věci. Ale smířit se s tím, že můj dospělý syn je feťák, to nemůžu.
Jediná naděje je pryč
Syn a manžel zklamali, ale ještě tu byla dcera Deniska. Moje naděje. Zdárně dokončila školu, našla si slušného přítele. Dokonce jsme plánovali, že by mohli bydlet u nás. Byl to byt, kde jsem se kdysi narodila, kde žila už před tím moje máma, která tu také přišla na svět. Manžel už domů chodil zřídka, a tak jsme s dcerou a jejím přítelem zahájili rekonstrukci. Byt byl dost veliký, ideálně dvou generační.
Chtěli mě asi překvapit
Letos v létě, odjela Denisa s přítelem k moři. Naposled jsem Denisku slyšela, když mi po týdenní dovolené volala, že už se vrací domů a mají pro mě překvapení. Místo překvapení, mi policie přišla oznámit, že na dálnici došlo k hromadné havárii, kterou dcera nepřežila. Ve velmi vážném stavu byl i její přítel. Ještě, než svým zraněním nakonec podlehl, mi stačil říct, že to překvapení měla být zpráva, že čekají miminko.
Jediná záchrana
Svět se mi totálně zhroutil. Můj, stále ještě manžel, mě nijak nepodržel a sám se příliš nehroutil. Čeká totiž dítě s jednou z těch svých milenek. V bytě jsem tak zůstala sama a na každém kroku narážela na srdce drásající vzpomínky. V tom bytě jsem nemohla zůstat. Když jsem to řekla sestře, nejprve mi vynadala, že za všechno to mé neštěstí může, ten darebák Robert, a že mě varovala. Pak mi ale „nařídila“ ať se sbalím, že pošle někoho, aby mě k ní odstěhoval.
Štěpánka D. (56), Mělník
