Osudové tragédie mohou mít svůj dopad ještě dlouho po smrti v podobě děsivých přízraků. S manželem Davidem jsme před lety prožili něco neskutečného a děsivého, z čeho mi mráz po zádech běhá ještě doteď.

Dobrodružné povahy

Já a můj manžel David jsme se vždycky trochu vymykali. Nepatřili jsme k lidem, kteří chodili na večírky nebo společenské události v šatech a ve fraku.

Raději jsme se v mládí toulali s batohem na zádech přírodou, spali jsme pod širákem a prožívali všelijaká dobrodružství. Později jsme k tomu přibrali i naše dvě děti.

Sami jsme kdysi stopovali

Za našich mladých let jsme často jezdili stopem. Tehdy byla ještě jiná doba, takže jsme se nebáli, že by se nám mohlo něco stát, a skutečně se nám nikdy nic zlého nepřihodilo.

Měli jsme pochopení i pro stopaře, takže když jsme si pak později s Davidem pořídili auto, často jsme některého svezli. Měli jsme pak radost, že jsme mohli někomu pomoci a udělali jsme dobrý skutek.

Víkend u známých

Je tomu asi tak dvanáct let zpátky, co jsme jeli na návštěvu k jedněm známým, kteří bydleli na vesnici. Dlouho jsme je neviděli, takže jsme se na návštěvu těšili. Měli jsme u nich strávit celý víkend.

Ta vesnice byla dost odlehlá a vedly k ní klikaté okresní silnice, ztrácející se mezi stromy v lese. Počasí nám moc nepřálo, začínal podzim, bylo sychravo a hrozilo, že nám víkend proprší. Nebe bylo celé šedivé a atmosféra dne byla dost pochmurná.

Déšť byl na spadnutí, takže když jsme spatřili u silnice mávajícího stopaře s ruksakem na zádech, dlouho jsme se nerozmýšleli a zastavili jsme mu.

Byl zamlklý a neupravený

Mladík byl dost pobledlý, ale nepůsobil nebezpečně, spíš trochu zakřiknutě. Nezřetelně nám poděkoval a posadil se na zadní sedadlo. Rádi jsme si se stopaři nebo stopařkami povídali, ale tohohle se nám nedařilo rozmluvit.

Řekl nám pouze jméno vesnice, kam má namířeno. Znamenalo to pro nás trochu si zajet, ale nijak nám to nevadilo.Věk mladíka jsem odhadovala na něco kolem dvaceti let. Byl oblečený celkem nemoderně, takové věci jsme nosívali my zamlada.

Díval se před sebe nepřítomným pohledem. Také se nedalo říct, že by zrovna dvakrát voněl. Přikládala jsem to faktu, že je třeba na toulkách, jako jsme kdysi bývali my. Rovněž jsme tehdy nemívali možnost pravidelné důkladné hygieny. Přes ten lehký nepříjemný odér ale působil mladík celkem čistým dojmem.

Zmizel na silnici

V té chvíli jsem si nedokázala přesně definovat, co mi ten pach připomíná. Dnes už to vím. Působil trochu jako ze hřbitova. Čím déle ten mladík s námi byl v autě, tím více mi byla jeho přítomnost spíš nepříjemná. Přála jsem si, abychom ho vysadili co nejdřív.

Manžel splnil, co slíbil a zavezl ho do té vesnice, kam si přál. Mladík slušně poděkoval, vystoupil z auta a vydal se mezi domy. A pak jsme zažili nečekaný šok: jeho postava najednou zmizela. Prostě se rozplynula ve vzduchu!

Vysvětlení jsme hledali marně

Nevěřícně jsme na sebe s Davidem hleděli, ale po stopaři nebylo nikde ani stopy. K našim známým jsme dojeli celí zaražení z toho, co jsme prožili. Hned jsme se jim s naším zážitkem svěřili, ale pochopitelně na nás hleděli nevěřícně. Mysleli si, že žertujeme.

Až později pochopili, že jsme skutečně vyděšení a že jim říkáme pravdu. Žádné vysvětlení pro zážitek s tajemným stopařem jsme ale ani společně neměli.

Duševně chorý mladík

S Davidem jsme si tím lámali hlavu i po návratu domů. David se rozhodl hledat odpověď na internetu. Zkoumal všechno, co se týkalo vesnice, kde jsme mladíka vysadili. Dlouho nemohl najít žádnou stopu. Když ji pak nalezl, zmocnilo se nás znovu zděšení.

Před časem se totiž stalo, že se do vesnice v noci vracel mladý muž, který byl předtím hospitalizovaný v léčebně pro duševně nemocné. Odtamtud se mu podařilo utéct. Pár set metrů před vesnicí ho ale na neosvětlené silnici srazilo auto. Byl na místě mrtvý.

Bloudící duše

Zkoušeli jsme najít nějaké další informace, třeba fotografii oběti. To se nám bohužel nepodařilo. Věk zabitého ale odpovídal mladíkovi, kterého jsme svezli.

Domnívám se, že v onom zamračeném podzimním odpoledni jsme se setkali s přízrakem nešťastného psychicky nemocného chlapce. Možná jsme nebyli první a ani poslední, komu se takto zjevil a koho požádal, aby ho dovezl do rodné vesnice.

A stejně jako tu noc před mnoha lety, kdy se ono neštěstí stalo, se domů nakonec nedostal. A jeho nešťastná duše stále bloudí po okolí.

Petra S. (57), Žďár nad Sázavou