Když mi zemřela maminka, často jsem chodila na místo, kde skonala. Jednou jsem usnula vedle pařezu. Zdál se mi podivný sen, který mi dodnes vrtá hlavou.

Maminčin odchod přišel zcela nečekaně. Nikdy se pořádně nepřišlo na to, proč vlastně přestala dýchat. Našli ji v lese bez známek života. Podle dostupných informací se zkrátka udusila. Zemřela na místě, kam jsme už od mého dětství pravidelně společně chodily.

Byl to náš oblíbený palouk. Po mámině nečekané smrti jsem téměř všechen volný čas trávila právě v onom lese. Jeden by řekl, že je morbidní chodit na místo, kde zemřela milovaná osoba, jenže mně to pomáhalo najít v sobě smíření. 

Oblíbený les

Les se nacházel pár kilometrů od naší chaty. Dokázala bych jím projít i se zavázanýma očima. Znám nazpaměť každý strom, kapradí či borůvkový háj. Jako malá dívka jsem věřila, že v lese žijí skřítkové a víly, a myslela jsem si, že mě tajně pozorují. Šla jsem vždy stejnou trasou, vyšlapanou cestičkou mezi obrovskými břízami.

Moc mi chyběla

Blížil se rok od maminčina úmrtí. Hřbitov jsem vynechala a šla jí položit květiny na náš palouk. Pobrukovala jsem si oblíbenou písničku a vzpomínala na to, co všechno jsme spolu prožily. Uprostřed palouku se nacházel velký pařez obrostlý mechem.

Zde maminka vydechla naposledy. Usedla jsem vedle něj, položila květinu a začala plakat. Byl to pláč spojený s velkou bolestí a zármutkem. Neměla jsem ponětí o čase. Možná uběhly i hodiny. Samým vysílením jsem usnula.

Zvláštní sen

Zdál se mi sen, že jsem na palouku a jdou ke mně skřítkové. Dva červení a jeden černý. Ti dva červení byli hodní. Černý se začal ironicky smát. „Kde máš maminku?“ chechtal se škodolibě. „Jestli chceš, pošlu tě za ní,“ dodal lstivě. Ve snu jsem mu odpověděla:

„To bys dokázal? Vzít mě za maminkou?“ On jen kýval hlavou. Pak se mužík schoval za strom. Já jsem najednou nemohla dýchat, jako by mi někdo ucpal nos i ústa. Nohy jsem měla jako z kamene. V tu chvíli bych dala cokoliv za trochu kyslíku.

Pak jsem uviděla přicházet maminku. Křičela na skřítka: „Přestaň! Vždyť nemůže dýchat!“ V tu ránu jsem se probudila.

Byla jsem na pokraji sil

Stále jsem se nemohla pořádně nadechnout. Seděla jsem nehybně vedle pařezu. Chtěla jsem si stoupnout, ale nohy jsem měla jako z olova. Asi křeč, proběhlo mi hlavou. Děsil mě pocit, že nemohu dýchat. V tu chvíli jsem viděla, jak se něco černého pohnulo v křoví.

Skoro jsem začala věřit, že skřítci skutečně existují. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem byla schopná se pořádně nadechnout.

Měla jsem také zemřít?

Domů jsem šla snad celou věčnost, pořád jsem se zadýchávala. Vyčerpáním jsem padla do postele. Čekal mě další sen. Byl o tom, jak moje maminka zemřela. V lese se pohyboval někdo nebo něco, co ji zabilo. Myslím, že mě mělo potkat totéž. Od té doby chodím za maminkou raději na hřbitov.

Aneta D. (50), Liberecko