Bylo mi čerstvých patnáct, když mi mámin známý domluvil brigádu na nedalekém koňském ranči. Byl to vlastně jen menší statek s malou stájí, ale všichni mu hrdě říkali ranč.
Ne, že bych byla z vyhlídky kydání hnoje nějak nadšená, ale brzy jsem se do koní tak zamilovala, že jsem si život bez nich nedokázala představit.
Nakonec jsem tam trávila každou volnou chvilku, i když má pracovní doba byla výrazně kratší. Byl to zkrátka můj svět. Vlastně, nejen můj. Chodilo nás tam pomáhat víc. Mezi jinými i Matěj.
Vysoký urostlý fešák s dlouhými hnědými vlasy a podmanivě hlubokým hlasem. Stačilo, aby kolem mě jen prošel a srdce se mi rozbušilo jako o závod. Byl pro mě naprosto dokonalý.
Do všech sešitů jsem psala tu jeho jméno, tu moje s jeho příjmením a k tomu kreslila záplavu srdíček. V noci se mi o něm zdávalo, ráno jsem vstávala s myšlenkou na něj, zkrátka jsem byla zamilovaná až po uši.
Jenže pro Matěje jsem byla jen ta malá holka, co se v jeho přítomnosti červená a trapně se chichotá. A aby toho nebylo málo, přitáhl na ranč i tu svoji nafintěnou Sabinu, která nerozeznala ani valacha od klisny.
Ale hlavně, že si každou hodinu chodila upravovat make-up a s výmluvou na nalakované nehty odmítala každou pořádnou práci. Matěj z ní byl celý pryč a já v noci potichu brečela do polštářů.
Tolik jsem si tehdy přála, aby to byla moje dlaň, které se mimovolně dotýká. Aby jen mě držel láskyplně za ramena a líbal jen a jen moje toužící ústa.
Každou noc se mi zdávalo, jak spolu cváláme po louce, vlasy nám vlají ve větru jako hřívy našich koní a ke štěstí nám stačí jen to, že jsme spolu. Ovšem realita zdaleka nebyla tak růžová.
Sabina si totiž svým přístupem k práci brzy stihla znepřátelit celou partu a Matěj to bral jako obrovskou křivdu.
Korunu tomu dodal jednoho odpoledne. Bylo hrozné horko, takže jsme šli k blízkému rybníku plavit koně, aby se chudáci trošku zchladili.
A protože bylo opravdu vedro k zalknutí, vzali jsme s sebou i Cipíska, který byl z vody trošku nervózní, aby si smočil alespoň kopyta.
Všichni jsme si oblékli jen trička a kraťasy, protože u rybníka bylo vždy hrozných hovad, ale Sabina se nutně musela předvádět v miniaturních bikinkách.
Jak bylo v plánu, všichni koně rychle zapluli do vody, jen Cipísek nejistě přešlapoval u břehu a občas na sebe nechal cáknout trošku vody. Zkrátka idylka. Najednou se však ozval ohlušující jekot, když Sabinu kouslo hovado přímo do dekoltu.
Vřeštěla, jako by jí snad amputovali nohu a nebyla k utišení. Koně ve vodě jen znejistěli, ale už tak nervózní Cipísek se začal plašit, vytrhl kamarádce vodítko z ruky a celý popletený nevěděl, kudy utéct. Chybělo jen malinko a mohl vážně zranit sebe i nás.
Ale Sabina jakoby celou situaci vůbec nechápala, klidně vřískala dál. To už moje nervy nevydržely a rozhodla jsem se jí umlčet lehkým průpleskem. Zmlkla a koně se nám po chvíli podařilo uklidnit.
Když si to pak ke mně namířil Matěj, čekala jsem, že se za ni třeba omluví. Jenže on mě místo toho sjel přísným pohledem a vyčetl mi, že se snad situace dala řešit i jinak, a že ten políček nebyl na místě.
Zůstala jsem stát jako opařená naprosto neschopná slova. Tak ona tady svou hysterickou reakcí na pitomý kousanec, kterému se navíc dalo předejít normálním oblečením, splaší koně a já jsem ta špatná? To už mu snad tím svým výstřihem vážně vymyla mozek z hlavy?
Ten den jsem se rozhodla, že pro mě Matěj definitivně skončil. Zklamal mě na celé čáře, protože zradil nejen mě, ale taky koně, a to se neodpouští. Jenže srdci se nedá tak snadno poručit.
I když jsem se ho rozumem snažila nesnášet, pořád se mi podlamovala kolena před jeho úsměvem. Pořád stačil jeden pohled do těch neskutečně hlubokých očí, abych se v nich začala topit. A ani sny o vlajících hřívách ve větru nepřestávaly.
Nicméně navenek jsem byla tvrdá jako skála a nepromluvila s ním o ničem, co by se netýkalo práce.
A tak plynul čas, léto skončilo a s ním i většina brigádníků. Přestala se objevovat i Sabina, ale my s Matějem jsme si vždy dokázali najít čas.
Doufala jsem, že s prvními chladnými dny konečně ochladnou i poslední zbytky mé náklonnosti k němu a já budu konečně moci volně dýchat.
Slibovala jsem si, že se naše vztahy vyčistí toho odpoledne, kdy budou všichni dospěláci na dražbě a o koně se budeme starat jen my dva. Jenže ouha! Nebyly jsme dva, ale tři! Společně s Matějem přijela i Sabina a já měla hned po náladě.
Rozdělili jsme si práci a já šla schválně od nich co nejdál, abych se na ně nemusela dívat. Když tu náhle slyším hluk ze směru, kde je výběh kobyly s hříbětem.
Nikomu bych nepřála zažít ten strach jaký jsem měla při pohledu na hřebce, který se dostal ze své ohrady a namířil si to k ohradě hříběti. Bylo jen otázkou času, kdy se k němu dostane, vrhne se na něj a zabije ho.
V tu samou chvíli přiběhl i Matěj, zatímco zkoprnělá Sabina se třásla u otevřené hřebcovi ohrady a nebyla schopná se hnout. S Matějem jsme popadli vodítka, opatrně se k němu přiblížili a rychle ho chytili za ohlávku. Vůbec nechápu, jak se nám to povedlo.
Hřebec hned začal jančit, ržál, tlačil se na nás, chtěl se vzpínat a hlasitě frkal. Měli jsme co dělat, abychom ho udrželi. I přes vypjatou situaci jsem si nemohla nevšimnout, jak se Matějovi překrásně rýsují svaly.
Báli jsme je se jako blázni, vždyť kdyby se nám hřebec vyškubl, mohl nás během minuty oba zabít. Pevně jsme ho drželi a Matěj křikli na Sabinu, ať chytí hříbě, aby ze strachu neprovalilo chatrnou ohradu a neuteklo.
Ona tam však jen stála, nepřítomně zírala a nepohnula se. Bylo jasné, že si musíme poradit sami.
Připadalo nám jako celá věčnost, než jsme hřebce po malých krůčcích dostali zpátky, kam patří. Celou dobu jsme navíc museli dávat pozor na hříbě. Byly jsme zpocení až na kost, zcela vyčerpaní a pořádně vyděšení.
Sesunuli jsme se do hromady sena, těžce oddychovali a neschopni slova jsme se jen dívali jeden druhému do očí. V ten krátký okamžik, jakoby zmizel všechen svět kolem nás a existovali jsme jenom my dva.
Tehdy bych přísahala, že jsem v jeho očích spatřila nejen pýchu nad dobře odvedenou prací. Nejen dík, za skvělou spolupráci a obdiv za mou odvahu. Zahlédla jsem v jeho očích čistou a upřímnou lásku.
Celá jsem se v tom pohledu ztrácela, už jsme se chtěli políbit, když do toho vstoupila Sabina. Celá ubrečená se vrhla na Matěje, prý aby jí odpustil, že nechala vrata od ohrady otevřená jen na chvíli a že přeci nemohla vědět, co se může stát.
V tu chvíli jsem se znechuceně zvedla a odešla. Na jejich cukrování jsem vážně neměla sílu.
Doma jsem si celou situaci snažila několikrát přehrát v hlavě a musela jsem se sama sebe ptát: Skutečně tam byl ten okamžik? Cítili jsme ho oba, nebo jsem si ho jen vsugerovala? Vážně jsme měli tak blízko k polibku?
Ale, vždyť on přeci zbožňuje tu svoji Sabinu. Je úplně jedno kolik přešlapů ve své neschopnosti a lenosti ještě udělá. Je jedno, kolik koňů ohrozí. On ji stejně vždycky všechno promine a zase k ní bude vzhlížet.
Je to jasné, zkrátka u něj nemám nejmenší šanci a měla bych se přes to konečně a definitivně přenést. Proto jsem se v dalších dnech snažila Matějovi pokud možno vyhýbat. Což ovšem šlo jen do té doby, kdy mě poprosil o doprovod na projížďku.
Bylo potřeba projet mladou kobylku, která ještě nezvládala samostatné vyjížďky, takže chtě nechtě, musela jsem si osedlat svého milovaného ryzáka a jet s ním.
A bylo to tady. Příroda, slunce, koně a jen my dva na jejich hřbetech. Jako kdyby se zhmotnil ten můj sen o vlajících hřívách. Snažila jsem se zůstat nad věcí, bylo přeci jen třeba projet koně, žádná romantika se nekoná.
Ale ta síla přítomného okamžiku mě víc a víc strhávala. A když jsme nacválali na krásné velké louce, koním se rozevlály hřívy, nechala jsem se vším unést a zplna hrdla jsem vykřikla:
„Miluju tě!“
V tom Matěj prudce zastavil koně a já si uvědomila, co to ze mě vyletělo. Chtěla jsem vrátit čas a vzít to zpět, ale už to nešlo. Ta slova nade mnou visela, zatímco se ke mně Matěj blížil. To jsem nechtěla!
Nestojím o to, aby mi začal vysvětlovat, že on je přece se Sabinou a mě má rád jen jako kamarádku. Chtěla jsem pobídnout svého ryzáka a zmizet, jenže to nešlo. Musela jsem počkat na svůj ortel. Když ke mně Matěj přijel, byla jsem připravená na odmítnutí.
Seskočila jsem z koně, napřímila jsem se, hrdě zvedla hlavu a chtěla statečně snést své ponížení, když v tom mi na rtech přistál ten nejněžnější a nejláskyplnější polibek. A další a další.
Líbali jsme se celou věčnost, něž jsem se odhodlala s otázkou v očích odtrhnout a počkat na vysvětlení. Byla tu přeci ještě Sabina a já nechci být ta druhá.
Matěj mé zaváhání hned pochopil, vzal mě něžně kolem ramen a vysvětlil mi, že konečně prohlédl, jaký to byl se Sabinou omyl. Že si od ní nikdy neměl nechat poplést hlavu, protože se k sobě vůbec nehodili.
Že se s ní po té věci s otevřenou ohradou rozešel, protože konečně pochopil, že ta pravá jsem pro něj jen a jen já. A hlavně, že mě celým srdcem miluje. Srdce se mi málem rozskočilo radostí, když vyslovil ta dvě slůvka.
Vrhla jsem se mu kolem krku a znovu jsme se dlouze líbali. Nakonec jsme nasedli na své koně a bok po boku cválali po té nádherné louce a nevnímali nic víc, než naši lásku a vlající hřívy větru.
Klára, 26 let, Morava
