Přišla jsem na svět s vrozenou srdeční vadou. Některé tepny na srdci se mi nevyvinuly, jiné zase nedostatečně. Měla jsem špatné zásobování organismu kyslíkem. Brzy po porodu jsem proto musela na operaci.
Hned po této první úspěšné operaci ale byla jasné, že není poslední. Už v dětství jsem absolvovala další. Mimo jiné také kvůli tomu, že lékaři museli některé cévy a tkáně nahradit umělými materiály. A jejich životnost je omezená, zhruba do 10 až 15 let. Přes všechny komplikace a zdravotní potíže se mi ale podařilo dokončit základní i střední školu.
Rozhodla za mě náhoda
V 17 letech jsem potkala Tomáše. Byl o tři roky starší. Hrozně jsme se do sebe zamilovali. Bylo to krásně bláznivé a zároveň strašné. Nevěděla jsem, jak mu mám o své nemoci říct a hrozně jsem se bála, že mě kvůli ní opustí. S přiznáním jsem stále otálela. Jednou jsme ale šli na docela náročný výlet. Statečně jsem šlapala na kopec, protože jsem přece nemohla přiznat, že je to možná nad mé síly. Ale zvládla jsem to a měla jsem obrovskou radost. Cestou zpátky na vlak jsem však zcela bez varování omdlela a upadla. A pak už si nic nepamatuji.
Málem jsem se neprobudila
Probrala jsem se v nemocnici. U mé postele seděl vyděšený Tomáš, držel mě za ruku a vedle něho stáli rodiče. Dozvěděla jsem se, že jsem měla zástavu srdce a prodělala malou klinickou smrt. Byla jsem ale právě po úspěšné operaci a živá. A vedle mě seděl muž mého života. Už o mě věděl úplně všechno a přesto zůstal a neutekl. Nevzdal to, a když jsem se vrátila z nemocnice, požádal mě o ruku.
Věděl o mě vše a neutekl
Svatba byla do roka. Tomáš si ji nedal vymluvit. I když věděl, že jsem nemocná, že budu mít celý život potíže a že mi doktoři nedoporučují otěhotnět. Představovalo by to pro mě příliš velkou zátěž. Nikdy nebudu mít děti a ty také ne, opakovala jsem mu stále do kolečka.Tomáš ale navrhl adopci. Po zdlouhavém úřadování a papírování jsme si domů nakonec přinesli tříměsíčního chlapečka. Byli jsme šťastná rodinka. A i když péče o miminko byla dost náročná, zvládala jsem to nějakou dobu celkem dobře. Tomáš byl totiž vzorný manžel a pomáhal, jak mohl.
Můj stav se zhoršil
Jenže v průběhu doby se začaly moje zdravotní potíže zase zhoršovat. Měla jsem opět málo okysličenou krev. Kyslíku rychle ubývalo a můj organismus produkoval o to víc červených krvinek. Ty mi ale zase poškozovaly ledviny a další orgány. Byla jsem na tom opravdu moc zle. Dojít z obýváku do kuchyně byla taková námaha, že jsem si musela cestou odpočinout. Když jsem oškrábala brambory, úplně mě to vyčerpalo. Byla jsem nešťastná. Měla jsem hrozné výčitku vůči synovi a manželovi. Tomáš byl kvůli mně v jednom kole. Chodil do práce a ještě doma pomáhal, jak se dalo.
Operace byla velký risk
Potřebovala jsem další operaci. Lékaři ale nějakou dobu váhali. Šlo totiž o velice rizikový zákrok a hrozila řada komplikací. Nakonec vymysleli jisté řešení, vysvětlili mi, co mě čeká a já souhlasila. Přestože se vůbec netajili tím, že je operace velice riskantní a nemusí dopadnout dobře. Jenže já stejně neměla na vybranou. Život bez tohoto zákroku by se stal peklem, vlastně by to ani život nebyl. Nemohla bych se normálně starat o našeho synka ani žít normální rodinný život. Operace byla jediná naděje, kterou jsem měla a já se jí držela a už nepustila. Říkala jsem si, že to musí dobře dopadnout, jinou variantu jsem si prostě nepřipouštěla.
Opět jsem mohla žít
Operace trvala deset hodin a dopadla dobře. Byla už šestá v mém životě a vím, že pravděpodobně nebyla poslední. Cítila jsem se ale skvěle, jako nikdy před tím. Opět jsem měla dostatek energie, abych se mohla starat o rodinu a domácnost. Začala jsem syna Tadeáše doprovázet na tréninky na fotbal, chodili jsme celá rodina plavat. A s manželem Tomášem jsme se rozhodli, že si adoptujeme ještě jedno dítě. Holčičku Adélku. Život byl najednou tak krásný a já si ho užívala plnými doušky.
Užívám si každý den
Dnes už máme Adélku doma. Roste nám jako z vody a dělá velkou radost. Oba s Tadeášem chodí do školy a celkem dobře se učí. Syn sportuje a Adélka začala kreslit. Myslím si, že má velký talent a chtěli bychom ji s manželem v tomto směru podporovat, jak jen budeme moci. Můj věrný manžel už při mně stojí přes dvacet let a jsem mu za to hrozně vděčná a miluji ho z celého srdce. Z toho srdce, které se může kdykoli zastavit. Vím to. Zdravá doopravdy už nikdy nebudu. Proto si užívám každý den, jak to nejlépe jde.
Sylva J. (45)
