Některé životní příběhy se zdají naprosto nepravděpodobné. Přesto právě jeden takový neuvěřitelný příběh se mi stal. A já jsem za to moc vděčná.
Rozi se překvapeně rozhlíží po ulici. „Ty domy tu přece nikdy nebyly. Bylo tu..“ Zarazí se a pátrá v mysli po správném výrazu. Tváří se přitom dost ztrápeně. „ten můj čeština.“ Omluvně se na mě usmívá. Beru ji kolem ramen. Nemá se za co omlouvat. Po tom, co tolik let žila mimo republiku, je vůbec zázrak, že rodný jazyk nezapomněla. Zázrak je už i to, že tu spolu sedíme. Neviděli jsme se rovných padesát let. Od té doby, co nás oddělili.
Náš sklepní domov
Já a moje o dva roky mladší sestřička Růženka jsme se narodily mamince, která děti mít nikdy neměla. Tedy alespoň té v době, kdy jsme se narodily my. Žily jsme se sestrou a mámou v jedné tmavé místnosti sklepního bytu. Jediným oknem jsme koukaly přímo na chodník a hodnotily boty lidí, kteří po něm chodili. Občas nám okno počůral nějaký pejsek. To jsme se s Růženkou vždy smály. Naše máma nebyla zlá, ale situaci samoživitelky s dvěma malými dětmi vůbec nezvládala.
Takhle dál to nejde
Když jsem měla jít do první třídy, odvedla nás poprvé sociálka. Se sestrou jsme skončily v dětském domově. Tehdy o nás ještě máma bojovala a tak jsme se k ní skoro po roce vrátily. Já se mamince snažila co nejvíc pomáhat a sestru jsem pořád nabádala, aby byla hodná a nezlobila. Obě jsme po zkušenosti z děcáku, chtěly zůstat u maminky. Přesto nás po nějaké době mámě odebraly. Tehdy jsme už jen marně čekaly, že si pro nás zase přijde. Máma dala souhlas k adopci. A to byl náš konec.
Chtěly jsme být spolu
A právě v té době došlo k tomu, že nás s Růženkou rozdělili. Byl to pro mě hrozný šok. Moji malou sestřičku odvezli někam pryč a já zůstala sama. Pořád jsem měla před očima svoji plačící sestřičku Růženku v růžových šatičkách. Tehdy jsem ji viděla naposled. Mě nikdo neadoptoval a zůstala jsem v děcáku až do dospělosti.
Obyčejný život
Další roky mého života ubíhaly v normálním tempu. Vdala jsem se, měla děti a žila si celkem spokojeně. Jediné, co mě trápilo bylo to, že jsem nevěděla nic o své sestře. Napřed jsem začala pátrat po matce. Ale marně. Když už jsem byla z hledání úplně nešťastná, zapojil se do hledání i můj šikovný syn. A byl úspěšný.
Tady teta Rosi
Moje sestřička se konečně našla. Až v dalekém Švédsku! Z Růženky byla Rosi, z malé holčičky zralá žena, která mluvila plynně německy a švédsky a trochu přerývaně česky. Na mě si ale pamatovala moc dobře a hned se se mnou chtěla sejít. Sedla na první letadlo ze Stockholmu. Setkání nás obě velmi rozrušilo. Kdybychom se potkaly na ulici, nepoznaly bychom se. Když jsme si ale začaly povídat, byly jsme si zase tak blízké, jako kdysi.
Velmi pohnutý osud
Růženku krátce po našem odloučení adoptovala paní, Češka, která se vdala do Německa. Po třech letech ale zemřela. Růženku dali v Německu opět do adopce. Ujala se jí německá rodina s rodinnými kořeny ve Švédsku. A právě tam šla Růženka později studovat, vdala se tam a už tam zůstala. Celý život se snažila vytěsnit vzpomínky na svůj původní domov. Jak se ale nyní ukázalo, úplně zapomenout není možné.
Eliška B. (58), Pardubice
