Domů     Bála jsem se o život mého syna
Bála jsem se o život mého syna
5 minut čtení

Onemocněla jsem rok a půl po porodu, kdy jsem prožívala nejšťastnější období svého života. Počáteční únavu jsem přičítala honičce kolem prcka. Jak jsem se mýlila…

Přidaly se modřiny a infekce a mě došlo, že je to vážné. Jsem totiž zdravotní sestra a můj muž je lékař. I díky tomu nám došlo poměrně rychle, že se nejedná o jen tak ledajakou únavu a že tu jde do tuhého.

Měla jsem typické příznaky obávané nemoci, jako jsou velké modřiny a únava, která byla čím dál větší. Vyčerpalo mě i vyklizení myčky, že jsem si musela jít na tři hodiny lehnout, stupňovala se bolest hlavy.

Pořád jsem chodila za manželem, aby mne ujistil, že to nemůže být leukémie, protože toto podezření jsme měli oba. Rozhodli jsme se, že je nejvyšší čas jít na odběry a zjistit, o co jde.

Mám rakovinu

Rakovina krve se u mne hned po odběrech potvrdila. Báli jsme se tedy správně. Jediné na co jsem byla schopná myslet, když mi lékař sdělil diagnózu, byl můj malý syn. Co s ním bude bez mámy? Nemohu ho opustit! Co budu dělat?

I když jsem byla z oboru a měla tedy hrubý odhad, jak bude léčba probíhat a co vše mne čeká, úplnou představu jsem opravdu neměla! Rakovina a nemoc vůbec, je to nejhorší, co vás může potkat.

Je to frontální útok na celou vaši osobnost a devastuje vše, co jí přijde do cesty, včetně celé rodiny.

Raději já než dítě

Jediné čím jsem se v té chvíli dokázala uklidnit bylo, že děkuji bohu, že rakovinu mám já a ne můj syn. Po určení diagnózy rázem vše nabralo neuvěřitelné obrátky. Už dvě hodiny po pohovoru se svým lékařem jsem nastupovala na onkologii do nemocnice.

Jen jsem si došla domů sbalit vše potřebné a předat rodině instrukce jak a co v péči o malého. Moje máma naštěstí skoro vše věděla a další nejnutnější věci jsem jí pak sepsala až na lůžku.

Neobjímáte se s mísou

Po nástupu do nemocnice začal fofr. Odběry, rodinná anamnéza, velké množství vyšetření a už třetí den mi byla nasazena kontinuální chemoterapie. Na celých sedm dní a nocí, a do toho ještě občas něco dalšího. Říkali jsme tomu na pokoji oranžáda.

Je to největší dryák, co existuje a slezly mi veškeré chlupy i vlasy. Také jsem ale dostávala hodně léků proti nevolnosti a zvracení. Takže to, co jsem vždy viděla ve filmech a bála se toho, jak každý jen zvrací, tak to nenastalo. Neskáčete sice radostí, ale dá se to zvládnout.

Držela mě rodina a syn

Naštěstí jsem mohla vídat malého. I když mi pokaždé mohlo srdce utrhnout když odcházel a mával mi ještě i pod oknem, fakt, že jsem si ho mohla alespoň trochu pomazlit a opusinkovat, mě dobíjel. Obdivovala jsem svoji mámu, která to nesla velmi statečně.

Můj muž za mnou také denně chodil. Byli všichni moc stateční a já nepochybovala, že ten boj vyhraju. Nakonec jsem byla ráda, že nemoc přišla, ještě když syn nemohl úplně rozumět tomu co se děje.

Alespoň na něj nedoléhala tíha situace a on přijal fakt, že maminka je nemocná a musí být chvíli v nemocnici, aby jí mohl pan doktor pomoci. Kdyby byl starší, mohl by si na internetu vyhledat, co mi je a zbytečně by to bylo horší.

Chtěla jsem strašně žít

Člověk v takové životní situaci začne hodně přemýšlet o životě, jeho smyslu, hodnotě. O tom co bude, co udělat měl, co ne a co bylo špatně. Pochopíte, co hloupostí občas všichni řešíme, a zjistíte, že strašně chcete žít, být s rodinou.

Jenže zrovna v případě mé leukémie je odhodlání sice strašně hezký, ale závisí bohužel především na dárci. Pokud není, tak můžete bojovat sebelíp, sebevíc chtít, ale jednou ty síly dojdou, ale ta nemoc je vždy ve finále silnější.

Nejhorší bylo čekání

Budu moci jít na transplantaci? Budu moci žít? Tohle mi šlo hlavou stále, když jsem čekala, jestli se pro mne najde dárce. Ten se v mém případě našel brzo. Měla jsem neuvěřitelné štěstí a ještě větší radost. Volala jsem všem známým.

Řekla jsem si, že tu mrchu porazím. Že když mám to obrovský štěstí, že se dárce našel, že to prostě zvládnu! Vše proběhlo bez komplikací a celá rodina napjatě čekala na výsledky. „Jste zdravá,“ potvrdil lékař mé toužebné přání. Všichni jsme si mohli konečně oddychnout.

Teď jsem zdravá

I po letech chodím stále na kontroly. Rakovina se bohužel může kdykoliv vrátit. Ale já si to nepřipouštím. Už jsem ji jednou porazila. Celou naši rodinu má nemoc ještě víc stmelila. Víme už, že nic nestojí za strach ze smrti.

Je pravdou, že kdyby se nenašel vhodný dárce, kdo ví, jak by to dopadlo? Člověku, kterého neznám ale vděčím za život a nikdy mu to nebudu moci vrátit. Obětoval malý kousek sebe, aby někomu cizímu zachránil život. Ráda bych mu tímto poděkovala.

Hana N. (56), Chomutov

Předchozí článek
Související články
2 minuty čtení
Letošní Dušičky byly strašné. Zjistila jsem totiž, že můj vnuk je hrozný lump. To poznání mě zasáhlo tak, že už několik dní nemohu spát. Letos jsem se na hřbitov vypravila sama. Vždycky mě doprovázela dcera, ale v tomto roce ležela po operaci v nemocnici. Můj dospívající vnuk mi oznámil, že o víkendu má brigádu. Takovou, na které si vydělá dost peněz. Pochválila jsem ho, že si při studiu snaží
3 minuty čtení
Nic se nemá přehánět. Co měla má ubohá vnoučata ze všech svátků, narozenin a různých oslav, když je jejich matka přísná vegetariánka? Když si můj syn Tomáš přivedl domů Elišku, zdála se mi jako rozumná holka. Byla fajn. Ovšem jen do chvíle, než jsem začala nosit na stůl. Celá z toho, co viděla, zezelenala, rozklepala se a házela významné pohledy na syna. Nenapadlo mě, proč to dělá. Až mi to osv
5 minut čtení
Dodnes si pamatuji, jak si se mnou děda hrál, vyřezával mi hračky. Pak ale najednou zmizel a nikdo mi nedokázal říct, proč se to stalo. Byla jsem malá a děda byl takový můj parťák, který si se mnou uměl opravdu hrát. Měla jsem jen jeho, druhý s námi nebyl. Babičky byly vlídné, ale spíš se staraly o domácí pohodu, uvařily, pečovaly, ale nebyly tak odvážné jako děda. Byl to člověk, který uměl spr
4 minuty čtení
Když mi dcera oznámila, že třináctiletá Eliška už ke mně nebude chodit každou středu po škole, urazila jsem se. Středy byly přece vždycky naše! Nejdřív jsem ji vyzvedávala ze školky, později ze školy, dělala jí palačinky, pomáhala s úkoly a poslouchala všechny ty dětské starosti. „Eliška už má svůj program,“ vysvětlovala mi dcera Lenka. „Chce chodit s holkama ven a přihlásila se na volejbal.
3 minuty čtení
Celé dospívání se mému Filipovi posmívali, on však šel za svým snem a přáním stát se ženou! Dnes je úspěšný a já jsem na něj moc pyšná! Už od dětství byl náš nejstarší synek, Filip, poněkud zvláštní. Bavil se vždy spíše s děvčaty, klučičí hry ho nebavily. Jednoho večera, když jsem přišla z práce domů, jsem se stala svědkem dramatické hádky Filipa s jeho otcem. Syn seděl v křesle a usedavě plaka
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
historyplus.cz
Poslední velká bitva v Británii se strhla na vřesovišti
Pravému křídlu Karlovy armády se podařilo narušit britské linie. Vzbouřenci toho ale nedokážou využít, jejich levé křídlo kvůli bažinatému terénu postupuje jen velmi pomalu. Britové přisunou na ohrožený úsek bojiště posily a vrhnou se do rozhodujícího protiútoku… Vrátit Stuartovce na britský trůn chtěli už v roce 1715, jejich povstání ale skončilo neúspěchem. Znovu to jakobité,
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
nasehvezdy.cz
Hýčká si Brožovou teď bohatý developer?
Jak se říká, každé zlo je pro něco dobré? Herečka Kateřina Brožová (58) byla sice často spojována s exmanželem, podnikatelem Zdeňkem Tomanem (65), dosud se ale návrat k němu nepotvrdil. Nyní by ale
Znaménko jako zlé znamení
nejsemsama.cz
Znaménko jako zlé znamení
Většina znamének je neškodná. Některá ale mohou být prvním varováním před melanomem – nádorem, u kterého hraje včasné odhalení zásadní roli. Naučíme vás jednoduchou pomůcku, jak je rozeznat. Zrcadlo, řekni, zda je má kůže v pořádku… Tak bychom se měli jednou za čas zeptat a zkontrolovat všechny pihy, bradavičky či znaménka, co jich na těle máme. Právě to nám může