Poprvé v nové škole. Chuť neznámého. Strach a zároveň vzrušení. Tak nějak začalo mé pondělní ráno a já ani ze začátku nemohla tušit, jak moc mi ten den změní můj život.
„Veroniko, jsi to ty?“ Ozval se za mnou povědomí hlas, který jsem už pěkných pár roků neslyšela.
Otočím se a ten nádherně zvonivý baryton najednou dostal i tvář. A musím přiznat, že dost pěknou. Marek byl můj kamarád ještě na střední škole. Nevím to jistě, ale možná byl do mě trošičku zamilovaný. Spolu jsme si ale nic nezačali.
Třeba proto, že jsem v té době měla přítele a vypadalo to na něco vážnějšího. Stačily ale jedny prázdniny, abych poznala, že to byl velký lump. Nebo to také bylo tím, že Marek se vlastně nikdy pořádně nevyjádřil.
Naposledy jsme se viděli až na pomaturitním večírku. Tehdy jsem mu dala pusu na rozloučenou. On sám to musel brát jenom jako gesto jedné střelené holky. Přiznám se, že jsem tehdy možná byla malinko opilá.
No a teď tu stál přede mnou v košili a pořádně upnutých džínách. Vypadal prostě úchvatně a já se měla co držet, abych se na něj hned nevrhla.
Pořádně jsem se na něho usmála a pak teatrálně rozhodila rukama.
„No to víš, jen tak se tady poflakuju a nemám tu do čeho rýpnout,“ dodala jsem a hned se za tu větu styděla, že jsem jí vykřikla nahlas. Však se na mě lidi dívali nějak divně. Marek to ale vzal celkem sportovně.
Přišel ke mně a aniž bych to čekala, pořádně mě objal. Najednou se mi připomněla vůně jeho toaletní vody, kterou jsem pořádně ani nevnímala.
„Co tu studuješ,“ zeptal se mě, když jsme se přivítali.
„Všeobecné právo,“ řekla jsem tak na půl pusy a dívala se, co to s ním udělá.
„To je úžasný. Určitě budeme na přednášky chodit spolu,“ řekl s úsměvem a mně se na chvíli pořádně rozbušilo srdce. Jenom jsem doufala, že on ten tlukot vůbec neslyšel.
Můj šlechetný rytíř se mě ujal a pomáhal mi vyřídit všechno nudné papírování na studijním oddělení. Zkontrolovat, jestli mám správně zapsané všechny přednášky a semináře.
Taky mi pomáhal najít místnosti, kde jsem měla úvodní přednášky a poctivě se mnou odseděl většinu hodin, i když vím, že ty předměty zapsané neměl. A co bylo vlastně nejúžasnější? Pořád se u toho usmíval a byl neuvěřitelně milý.
Ten den mi pak uběhl rychle, jako voda, a když mě Marek zval na večerní skleničku, byla jsem trošičku zmatená.
Potom mě doprovodil na byt. Tehdy jsem bydlela na privátě ještě s jednou kamarádkou, která ale odjela někam za přítelem a na stolku mi nechala vzkaz, že se vrátí až druhý den. Převlékla jsem se a hned utíkala zpátky za Markem, který na mě čekal před domem.
Musela jsem si dávat pozor, abych si ještě nezlomila nohu, jak jsem brala schody po dvou. Marek mi galantně nabídl rámě a já jsem se do něj se smíchem zaklesla. Byli jsem takový zvláštní pár.
Ve vzduchu bylo cítit přicházejícího babí léto, které slibovalo nové začátky krásného období.
Šli jsme nočním městem, plným nejrůznějších vůní a zajímavých zvuků. Dorazili jsme do podniku, ze kterého se kolem rozléhala hlasitá hudba. Marek mi objednal drink a mně bylo jasné, že u něj vydržím asi hodně dlouho. Můj doprovod byl naprosto úžasný.
Celý večer se ode mě nehnul na krok a přitom to bylo takové nenucené. Když už bylo hodně pozdě v noci, slíbil mi, že mě doprovodí domu. Byla jsem ráda, protože v tenhle večerní čas se kolem pohybuje hodně divných individuí.
Dorazili jsme před dům, kde jsem bydlela. Bylo mi trochu smutno. I když jsem věděla, že Marka zítra uvidím. Že se rozcházíme vlastně jenom na pár hodin.
„Ahoj“, řekl nesměle a opatrně mi chtěl dát pusu na rozloučenou.
„Marku,“ řekla jsem trochu vážně, až jsem se toho sama lekla. „Nechtěl bys jít nahoru?“ Účinek té věty mi docházel hodně pomalu.
„Víš já, já,“ koktal překvapeně. Ani mě ale v tu chvíli nebylo jasné, jestli na něj trošku netlačím a jestli jsem to nakonec maličko nepřehnala. Možná, že to ze mě mluvil alkohol. Těch drinků jsem měla několik a to se člověk pak těžko dokáže ovládnout. V tu chvíli jsem ale měla pocit, že to Markovi říct musím.
„Nejdeme na to nějak rychle?“ promluvil mi z duše, jako by mi četl myšlenky.
„Promiň, jestli máš pocit, že na tebe nějak tlačím,“ snažila jsem se o omluvu. Pokoušel se o úsměv. Asi nám v tu chvíli bylo oběma trapně, ale něco se vznášelo ve vzduchu.
„Ne Veroniko, já tě moc, moc chci. Vlastně jsem tě chtěl už dřív, ale víš…“ Vysela jsem mu na rtech a čekala, na jeho přiznání. V tu chvíli vypadal jako student, kterého vyvolali k tabuli a jemu je jasné, že se na to moc dobře nepřipravil.
„Já jsem se ti to vždycky jenom bál říct,“ řekl mi a mě ho bylo na jednu stranu líto. Na
druhou stranu jsem ho hrozně chtěla. Asi to zkrátka v tu chvíli bylo silnější než my dva a ten úžasný večer měl i svoji „sladkou tečku.“
Veronika, 29 let, Olomouc
