Moje maminka mi vždy vštěpovala, abych nikdy nikomu nic nedlužila a sama také nikomu peníze nepůjčovala. Škoda že jsem jí tentokrát neposlechla.

Kdysi, v místě, kde jsem bydlela, se z nás, maminek na mateřské, vytvořila taková dobrá svépomocná partička. Pořád jsme si něco půjčovaly, předávaly si věci po dětech a vypomáhaly si i finančně.

Těžko jsme vycházely do konce měsíce a před výplatou to bývalo nejhorší. Ta, která na tom byla lépe, tak nás založila. Byly to ale malé částky, které se vracely během několika dnů. Výpomoc, která se považovala za naprosto samozřejmou. To už je ale hodně dávno.

Od té doby se naše finanční situace různě proměnila, některé známé se odstěhovaly jinam a já už si s nikým peníze nepůjčovala. Až donedávna, kdy u nás zazvonila bývalá sousedka Veronika.

Tvrdila, že je v maléru

Neviděly jsme se asi osm let. Trochu pohubla, ale jinak vypadala pořád stejně. Začala hodně ze široka. Nejprve jsme zavzpomínaly na staré časy a zhodnotily životy našich dětí. Moc jsme se při tom „vytahování“ dávných historek zasmály.

Teprve po hodině a půl z Veroniky vylezlo, proč vlastně přišla. Je prý v hrozném maléru a potřebovala by půjčit nějaké peníze. Dušovala se, že jí to je hrozně trapné, ale vzpomněla si prý na to, jak jsme si kdysi vypomáhaly.

Napadla jsem jí jako jediná záchrana. Když totiž nezaplatí dluhy, které jí nadělal manžel, v exekuci přijde o všechno. Pak se usedavě rozplakala.

Musela jsem jí pomoci

Pochopila jsem, že takhle nemůžu nechat Veroniku odejít a svolila jsem, že jí těch dvacet tisíc půjčím. Došla jsem s ní k bankomatu, vybrala peníze a dala jí je. Hned pookřála, moc mi děkovala a slíbila, že mi vše do koruny vrátí.

Dohodly jsme se na splátkách 2000 korun měsíčně. Pak jsme se vřele rozloučily. Veronika mi ještě řekla, že následující měsíc pošle na můj účet první splátku. Šla jsem domů s hřejivým pocitem, že jsem udělala dobrý skutek, který se mi určitě jednou vrátí.

Vždyť do nouzové situace se může dostat každý. A Veronika mi kdysi také půjčila.

Na účet nepřišla ani koruna

Další měsíc jsem na dva tisíce marně čekala. Ale hlavu jsem si s tím nedělala. Určitě se brzy ozve a vysvětlíme si to. Jenže jakoby se za Veronikou zavřela voda. Teprve nyní jsem si uvědomila, že nemám ani její novou adresu a ani číslo mobilního telefonu.

Telefon jsem dávala já jí s tím, že ona mě zpátky prozvoní. Ale nějak jsme to zamluvily… A teď jsem byla nahraná. Pořád jsem však doufala, že mi splátku pošle.

Po Veronice se slehla zem

Čekala jsem však marně. Když uběhly tři měsíce, našla jsem konečně odvahu o svém průšvihu říct manželovi. Myslela jsem, že ho raní mrtvice. „No takovou naivitu jsem ještě neviděl!“ Rozčiloval se naprosto oprávněně.

„Ty na tu svou důvěřivost jednou zajdeš!“ Neměla jsem odvahu nějak mu oponovat. Uznala jsem, že jsem si měla s Veronikou sepsat smlouvu o půjčce s její plnou adresou a podmínkami vrácení.

Bohužel jsem to neudělala a je mi jasné, že i kdybych bývalou kamarádku našla, klidně mi do očí vše zapře. Už jsou to totiž čtyři roky, co se neozvala.

Alžběta P. (53), Poděbrady