Ve svých třiceti letech jsem měla na život už celkem střízlivé nároky. Vyrostla jsem z dívčích snů o princi na bílém koni, pohádkovém zámku a rodince šťastné jako z reklam.
Věděla jsem své: rodiče jsem měla rozvedené, kamarádka, které jsem kdysi záviděla báječného manžela, žila sama s dítětem, a když už se vztah někomu podařil, zasáhl do něj osud. Příkladem v tomhle směru mi byl můj bratr, který měl bezproblémovou několikaletou známost a týden před svatbou moje budoucí švagrová zemřela při autonehodě. Byla jsem prostě realistka a stačilo mi, najít si hodného muže, který nebude holdovat alkoholu a bude mít alespoň přiměřený smysl pro rodinu.
Kdo si počká…
Měla jsem za sebou několik známostí, ta nejdelší trvala dva roky. Věděla jsem dokonce, jaké to je s někým sdílet jeden prostor. Ačkoliv jsem byla ve věku, kdy už se počítá, že žena je „pod čepcem“, nepanikařila jsem. Říkala jsem si, že se vyplatí počkat. Nepředpokládala jsem, že bych se mohla bláznivě zamilovat, tak jako kdysi ve studentských letech. Jenže život to se mnou měl vymyšlené jinak.
Jízda až na konečnou
Byla to láska na první pohled – z obou stran. Prostě jsme se na sebe podívali jedno ráno v přeplněném autobusu městské hromadné dopravy a svět od té chvíle už nikdy nebyl jako dřív. Oba jsme to v tu chvíli věděli. Mně bylo jasné, že se tomu sympatickému muži zhruba v mém věku líbím a že ho fascinuji stejně jako on mě. Autobus přijel ke stanici metra, kde většina lidí vystupovala. Já jsem to měla v úmyslu také, ale objekt mého zájmu dál stál kousek ode mě a sledoval mě, takže jsem zůstala. Pokračovali jsme v jízdě až na konečnou na jedno okrajové sídliště. Později jsme si se smíchem přiznali, že u toho metra jsme původně chtěli vystoupit oba – a neučinili jsme tak ze stejného důvodu.
Celý den jen sami pro sebe
Na konečné už jsme vystoupit museli. Stáli jsme tam v chladném mlhavém podzimním ránu skoro sami, jako bychom se ocitli někde na kraji světa. Hleděli jsme na sebe a bylo jen otázkou, kdo udělá ten první krok. Přistoupil ke mně a řekl: „Stačí jediné vaše slovo, já vezmu mobil, zavolám do práce, že si beru dovolenou a pojedu s vámi, kam budete chtít.“
Byl vtipný, milý, sebevědomý. Ani já jsem neměla se sebedůvěrou problémy a proto jsem opětovala úsměv a odvětila: „Jakmile budete volat do práce, já udělám to samé.“ A skutečně jsme to v následujících minutách učinili. Měli jsme tak pro sebe celý volný den.
Láska na první pohled
Dva lidé, kteří o sobě nic nevědí. Muž a žena, kteří se znají zatím jen z pohledů. Domluvili jsme si volno v práci a on se zeptal: „Tak kam pojedeme?“ „Nevím,“ pokrčila jsem rameny. Na zastávku právě jako na zavolanou přijížděl autobus, který měl namířeno do příměstských oblastí. Aniž jsme si museli cokoliv říkat, nastoupili jsme. Posadili jsme se vedle sebe. Vzal moji ruku do svých dlaní, podíval se mi do očí a představil se: „Já jsem Štěpán.“ „Tereza,“ odpověděla jsem.
Procházeli jsme se ruku v ruce
Vystoupili jsme znovu až na konečné, odkud to byl jen kousek do polí a rozlehlého háje. Šli jsme pěšky a vedli jsme se za ruce. Chvílemi mi připadalo, že se mi to všechno zdá. Tohle přece nemůže být pravda. Já, třicetiletá rozumná žena, která v tuhle chvíli měla sedět u svého stolu v práci, a kráčím bok po boku s mužem, který se kvůli mně rovněž rozhodl změnit přinejmenším dnešní den. Počasí nebylo nic moc, ale nám to nevadilo. Většinu času jsme mlčeli, slova jsme vlastně ani nepotřebovali. Rozpovídali jsme se, až když jsme dorazili do další vesnice a tam zapadli do otevřené hospůdky. Bez ostychu a upřímně jsme si přiznali, jak moc jsme jeden druhého na první pohled zaujali.
Spřízněné duše
Dozvěděla jsem se, že Štěpán je, stejně jako já svobodný, a aktuálně bez vztahu. Do té chvíle mi to bylo jedno. I kdyby byl ženatý, prostě bych s ním bývala od toho autobusu šla. Shodli jsme se na tom, že jestli má každý člověk na světě jen jeden nejvhodnější protějšek, tak pro sebe jsme to my dva navzájem. Zbytek dne jsme se Štěpánem strávili spolu dalším putováním bez cíle, jen plni radosti, že jsme jeden druhé našli. Rozloučili jsme se až večer před domem, kde jsem bydlela.
Šťastná rodina
Druhý den ráno tam na mě Štěpán znovu čekal, aby mě doprovodil do práce. Týden nato už jsme se na noc loučit nemuseli. Po půl roce jsme už vedle sebe usínali jako manželé. A rok nato se nám narodil syn Martínek. Možná vám můj příběh bude připadat příliš idylický, jako vystřižený z pohádky, ale přesně takhle se to skutečně stalo. Stačilo jedno ráno, jeden pohled z očí do očí v autobusu plném lidí a svět už opravdu nikdy nebyl jako dřív.
Tereza (51), Praha
